Příběhy z naší práce

Aleš - program s klientem s mentálním handicapem 

Výchozí stav 

S Alešem jsme se poprvé setkali při skupinovém programu. Z Alešova týmu jsme dostali informace, že se nerad dělí o pozornost, provokuje vykřikováním sprostých slov, při většině skupinových programů je letargický, příliš se do práce nezapojuje a pozornosti se někdy dovolává slovní i fyzickou agresivitou vůči ostatním. Aleš se často kousal do ruky, silně si tiskl stehna rukama nebo mimoděk křivil ústa. Intenzita a četnost těchto činností se měnila zřejmě v závislosti na rozpoložení, ve kterém se Aleš nacházel. Alešova verbální komunikace sestávala převážně z opakování oblíbených, zřídka obměňovaných frází. Souvislá, smysluplná komunikace s druhou osobou byla v daném stavu nemožná, jen výjimečně Aleš reagoval na dotaz spontánní odpovědí. 

Průběh programu 

Při práci ve skupinovém programu se Aleš skutečně projevoval, jak bylo řečeno. Neochotně se zapojoval do práce, okusoval se, lekal ostatní. Začali jsme tedy s Alešem pracovat individuálně. Následováním Aleše v jeho rutinních činnostech, opakováním jeho slovního i fyzického projevu a nekorektivním přijetím jsme s Alešem během několikaměsíční práce navázali pevný vztah. Postupně jsme s Alešem prošli jeho různými emocemi a náladami. Většina naší interakce spočívala ve společné hře, jejíž princip nám Aleš ukázal a my jsme se skrze tuto hru snažili Alešovi nabídnout jiné alternativy jeho stereotypů. Např. preferoval-li Aleš posílání míče po zemi, po několikerém opakování posílání míče po zemi jsme Alešovi ukázali, že lze míč také hodit vzduchem. Bylo na Alešovi, zda tento způsob přijme, nebo odmítne. Nebylo potřeba žádných slovních pokynů. Věříme, že je-li utvořen důvěryplný vztah, klient sám se může rozhodnout, zda bude následovat on nás a změní, resp. rozšíří své chování. Tak tomu s Alešem také bylo – po několikerém opakování z pravidla přijal nový způsob, aniž by se zcela vzdal svých dřívějších návyků. 

Aleš se během programů okusoval jen velmi zřídka, zpravidla ve chvílích, kdy na něj byly kladeny byť sebemenší nároky či mu byly kladeny příkazy („posaďme se“). 

Princip následování Aleše do jeho světa komunikace jsme uplatnili také na opakování vulgárních slov a sexuálních náznaků, které tímto pro Aleše přestaly nést punc „zakázaného“ a pozornost přivolávajícího signálu. Po čase zároveň Aleš pochopil, že svou potřebu odreagovat se (např. křikem, fyzickou aktivitou či říkáním sprostých slov) může ventilovat v rámci programu a dokázal své, v „běžném životě“ nevhodné, projevy chování mimo prostor programu omezit (vědomě odkládal tyto projevy na naše setkání). 

Výsledky programu 

Po šestiměsíční spolupráci, je patrné, že po skončení programu je Aleš čím dál více schopen vést smysluplnou komunikaci. Dokáže konverzovat na konkrétní téma, reagovat na promluvy druhých a projevovat se velmi soustředěně. Ačkoli efekt výrazně lepšího soustředění nepřetrvá u Aleše po celý týden mezi jednotlivými setkáními, je patrné celkové zlepšení jeho komunikačních dovedností a celkového komfortu, které je nejvýraznější bezprostředně po společném setkání.

 

Slávek - program s klientem s kombinovaným postižením

Slávek je dvacetiletý muž s kombinovaným postižením, má problémy s pohybem a s komunikací. Většinu času tráví v pojízdném křesle, ačkoli se dokáže samostatně a bezpečně pohybovat po zemi a s oporou stát a chodit. Pro komunikaci používá většinou pokyny rukou či manipuluje lidmi okolo sebe a směřuje je k objektu svého zájmu. Výjimečně říká slovo "mama", jinak se projevuje většinou neartikulovanými zvuky. Slávek často projevuje nelibost tím, že se propíná v popruzích pojízdného křesla, hází věcmi či se uzavírá do sebe a na okolní svět nereaguje. Slávkova ošetřovatelka nám říkala, že Slávek je v denním stacionáři většinou tichý, sedí pasivně a nejraději si hraje s panenkami, tj. drží je na klíně, krmí je z lahve, přikrývá dečkou. Výjimečně se pousměje, často se dožaduje jídla, které je, zdá se, jeho hlavním zájmem. 

Při našem prvním setkání nás Slávek ve společnosti ošetřovatelky sledoval, chytal nás za ruce a signalizoval, že chce své panenky, které poté házel na zem. Když jsme byli sami všichni společně jsme si sedli, Slávek ve svém křesle, my na židle vedle něj. Slávek se zklidnil, pouze si nás prohlížel očima. Seděli jsme ve stejné pozici jako on, opětovali jeho zkoumavý pohled. Po několika minutách ticha nás Slávek nás chytil nás za ruku, po chvíli mu začaly cukat koutky a poté se hlasitě rozesmál . V držení jsme pak seděli ještě dlouhou chvíli. Poté chtěl Slávek svačinu, kterou měl připravenou v polici. Podle ošetřovatelky chce Slávek často jíst, hned ráno, jakmile je ve stacionáři, dožaduje se svačiny. S námi vydržel bez náznaku požadavku asi půl hodiny, načež naznačoval, že chce vstát a dovést ke stolu. Na stole měl plastový talířek a banán, který jsme mu oloupali. Když jsme oloupaný banán položili před něj na stůl, odstrkoval talířek směrem k nám, abychom ho nakrmili, jak je zvyklý a při tom říkal opakovaně "ham" (dříve prý nic takového neříkal). Po jednom soustu vzal do ruky banán on a dával nám ho k ústům, abychom si také kousli. Tak dal kousnout všem kolem stolu včetně panenky, kterou jsme měli v náručí. Když mu sousto banánu upadlo na zem, podíval se na něj, pak na nás a opět se hlasitě rozesmál. A my s ním. 

Při dalších setkáních Slávkova samostatnost velmi rychle vzrůstala. Hned na druhém setkání se dožadoval odepnutí z pojízdného křesla. Spolu s ním jsme se tedy pohybovali po čtyřech po zemi. Slávek se vydal z místnosti a prozkoumal všechna zákoutí patra, v němž jsme byli a pak začal sestupovat po schodech do přízemí, kde jsme se zastavili až u dveří z budovy. Tam se Slávek chytil zábradlí, vstal a snažil se vyjít ven. Na dalším setkání si Slávek zul boty, které ho omezovaly při chůzi a opět se s naší podporou pohyboval po budově. Sám si pak došel pro svačinu, s podporou ji dal na stůl a usedl za něj. 

 

--- další kazuistiky připravujeme ---

*  jména klientů byla změněna