Psaní o hraní – k čemu to je?

„A ty teda učíš ve školce?“ – „No, já si profesionálně hraju s dětma… buď individuálně nebo taky jezdim do různejch školek nebo škol.. a tam si hraju s dětma. … A někdy i s dospělejma…“

„Takže teda hrajete stmelovačky, bojovky a tak? To je dobrý, protože děti si potřebujou hrát a vyblbnout se, žejo!“ – „No právě pro mě to hraní je jako.. něco jako…teda hraní je náš primární způsob interakce se světem. Když se narodíme, vzathujeme se k okolí s takovou důvěrou a odvahou, která je právě to co definuje hraní. To hraní je vlastně jako druh vztahování se…“

„Eehm, takže teda pracuješ ve školce, jo?“ —

 

Hrozně dlouho se mi o hraní nechtělo psát. Nedávalo mi to smysl psát o hraní, protože jsem měl pocit, že jediný způsob, jak se o hraní něco dozvědět je si hrát. Najít si ideálně nějakýho mistra v hraní a dívat se, co s Tebou to batole udělá. Jak Tě chytne za prst s onou absolutní měkkostí a zároveň takovou silou, která není ani zdaleka úměrná fyzikým možnostem té malé dlaničky. Jak se na Tebe položí a poskládá se Ti do klína samo tak bezpečně a zároveň se s takovou důvěrou oddá gravitaci a spočine na Tobě…

No ale možná že ne každý má možnost takového mistra potkat nebo jeho moudrost nedokáže hned uvidět. Mojí prací je tuhle moudrost poznávat i tam, kde není zabalená do podoby roztomilých baculatých ručiček a nekouká sladce těma velikýma očima, kterýma si podmaňuje svět. Při hraní se prostě nemůžu nabažit toho, když vidím důvěru a odvahu jakou nám děti ukazují. Když všechno, co jsou, svěří do našeho náručí, když vrhnou celé své tělo nám do klína a věří, že tento svět je bezpečný a že se postará, aby dopadly měkce. A taky, když se mě uzkostný prvňák snaží vší silou nakopnout do rozkroku musím opět obdivovat jeho odvahu ukázat se se všemi pocity, co v sobě nosí. I on musí věřit, že svět je bezpečný, že jeho pocity ustojí, přijme a ukáže mu, co s nimi dělat…

Hrozně dlouho se mi o hraní nechtělo psát taky proto, že jsem se bál. Měl jsem strach psát o tom, co je pro mě tak důležité, ale co nemůžu nijak dokázat nebo podložit citacemi z odborné literatury (jo, chtěl jsem být akademik, tak z toho mám tiky). A bál jsem se, že ten základní princip hraní nedokážu slovy postihnout. Že se mi nepodaří popsat ten pocit, který zažívám při hraní – pocit bezpečí, že můžeš být sám sebou a zároveň můžeš být otevřený ostatním (to zní hrozně vágně nebo dokonce ezo, achjo). Můj učitel Fred Donaldson říká, že principem hry je dávat a přijímat lásku, a ten princip, že je jednoduchý. Ale popsat to víc do hloubky bez žvástů nebo navrhnout návod, jak se k tomuhle zážitku dostat není snadný… Nakonec se věci nějak sešly dohromady, víc lidí mě v poslední době ponoukalo, abych ty svoje postřehy někam psal a já si uvědomil, že alespoň něco o hraní napsat musím. Právě proto, že se bojím. Chci, aby si rodiče hráli se svými dětmi a chci, aby všechny děti měly možnost zažívat láskyplný vztah. A já věřím tomu, že společné hraní je dobrý způsob, jak to udělat. Chci, aby děti mohly dospělé inspirovat svou otevřeností. Tak mi došlo, že už se nemůžu bát. A tak píšu…

Čas od času bych chtěl publikovat krátké texty o různých tématech kolem hraní, která jsou pro mě důležitá. Stejně si už několik let píšu poznámky a zapisuju si zážitky z hraní, tak nemám výmluvu, že bych neměl, co sem dát. Pro mě to teď smysl má a kdyby se stalo, že tohleto čtení o hraní někoho přivede k tomu, že si sedne a zkusí vnímat, co s ním to jeho batole nebo školák udělají nebo jakou moudrost mu ukazují, pak budu s tímhle projektem dokonale spokojenej…