Hračky plačky! Bezpečí, hranice a mantinely

“Hrát si znamená vědět, že mi nikdo neublíží” (Kristýna, 11 let)

 

Když mluvím o hraní, pořád mluvím o pocitu bezpečí. Co to ale znamená cítit se v bezpečí? Jak můžu ostatním pomoci cítit se v bezpečí? A kdy ten pocit zažívám já?

Věda o fungování lidské nervové soustavy nás poučila, že pocit bezpečí se nedá dost dobře navodit vůlí. K tomu, abychom se cítili bezpečně se nemůžeme přemluvit a ani nikdo jiný nás k tomu nepřemluví slovy. Autonomní část nervového systému totiž naší vůli nepodléhá a je to právě tato část našeho těla, která vyhodnocuje smyslové vjemy a aktivizuje zbytek nervového systému v případě, že vyhodnotí informace přicházející z okolí jako ohrožující.

V každém okamžiku tedy naše tělo mimovolně zvažuje míru ne/bezpečí přítomné situace. Pokud tělo vyhodnotí, že situace není bezpečná, začne se reflexivně připravovat na reakci. Po překročení určité míry stresového náporu upozadí nervový systém volní jednání před jednáním reflexivním, které se označuje jako fight-or-flight reakce, tedy bojuj-nebo-uteč. V těchto chvílích je pro člověka obtížné nazírat věci “objektivně”, vyhodnocovat situaci s rozvahou a jednat bezpečně ve vztahu k sobě i k ostatním. Stresové reaktivní chování může být obecně trojího druhu. Prvními dvěma způsoby reakce jsou zmíněné akční taktiky – buď útěk nebo boj, oboje s plným fyzickým nasazení (adrenalin). Při extrémním stresu může tělo zareagovat ještě třetí možností, kterou je znecitlivění, otupění vnímání a omezení reaktivity jako poslední taktika pro přežití. Ačkoli jsou krátkodobě tyto reakce velmi efektivní pro řešení kritických situací (jak dokládá evoluce), dlouhodobě jsou nefunkční, neudržitelné a doslova nezdravé. Dlouhodobý stres vede k znecitlivění, emočnímu oploštění a omezení schopnosti empatie, radosti i kreativity.

Lidské tělo reaguje obecně na následující čtyři druhy hrozeb, které aktivizují náš nervový systém (pokud někoho zajímá do hloubky, jak funguje nervový systém při skutečném hraní, pak doporučuju sledovat Lisu Dion a její Synergetic Play Therapy):

1. fyzické ohrožení (bolest, hlad, zima a ostatní ohrožení naší tělesnosti)
2. neznámé vjemy (nové prostředí, lidé či situace)
3. vnímané rozpory v prostředí (protichůdné signály, např. když mám vztek a říkám, že je všechno v pohodě – nervový systém dítěte čte mé nonverbální signály, které značí pravý opak toho, co říkám)
4. rady, rozkazy, zákazy (ať už nám to, co bychom měli nebo neměli říká někdo z okolí nebo náš vnitřní kritický hlas)

Zdá se mi, že první dva druhy hrozeb jsou samozřejmé a při hraní s dětmi se automaticky počítá s tím, že se snažíme minimalizovat riziko fyzického ohrožení a hra s někým blízkým je snazší než s někým, na koho si musím prostě ještě zvyknout a poznat ho.

Méně samozřejmé mi připadá vnímat, jaký vliv na ostatní má, pokud nejednám s souladu s tím, jak se cítím. Jsem v tu chvíli nepředvídatelný a vydávám protichůdné signály. Proto se snažím být v hraní skutečný – autentický a tedy pro ostatní jasný a bezpečný. Někdy je těžké zachovat si hravý nadhled a hrát si „hravě“. Hraní ale není o tom dělat věci hravě. Hraní je o důvěře, že můžeme být před druhými skuteční. A pokud jsme v tomto jasní, pak je hra bezpečná a všichni se bezpečně cítí. Když nad tímhle tématem přemýšlím, vždycky se mi vybaví čínské přísloví “Když jíš, žvýkej, když mluvíš, mysli.” Já si často opakuji: “Když si hraješ, hraj si.” Takže když dítěti tvrdím, že při hraní může v herně dělat cokoli chce, musím být ochotný svému slovu dostát a jeho chování přijmout, důvěřovat mu a nebát se jeho ani se nebát být autentický…

Hrál jsem si s Láďou, malým klukem, který ve speciální škole dostal nálepku autisty/potížisty. Sice téměř nepoužíval ke komunikaci slova, ale fyzicky ho byla stále plná třída, ve které jsme si hráli. Láďa vždycky našel skulinu skrze kterou dokázal z dospělých kolem sebe dostat jejich autentickou reakci – většinou je prostě něčím naštval a oni na něj řvali… Já jsem se docela dlouho držel – měli jsme k dispozici vyklizenou učebnu, já jsem se při hraní mohl soustředit jenom na Láďu a mohli jsme si dopřát spoustu běhání, válení, točení a dalších fyzických zážitků. Ale jednou jsem na začátek programu šel na poslední chvíli a nestihl jsem si dát svou tašku do šatny. Vzal jsem ji tedy s sebou do třídy. Tam jsem ji položil do kouta a hráli jsme si jako obyčejně.  Pak jsem asi 2 vteřiny nedával pozor a koukám, že Láďa si hraje s mou peněženkou. Z ní najisto vyndal tu nejvyšší bankovku, což byla k mé smůle tenkrát rovnou dvoutisícovka. Láďovi zajiskřily oči a trochu se mu zvedly koutky úst v šibalském úsměvu. Bankovku chytil na každém kraji mezi palec a ukazováček v jasném gestu, že ji může každou chvíli roztrhnout napůl. Při tom se mi díval do očí, co já na to. Musel hned vidět, jak ve mě hrklo. Jak jsem se snažil zakrýt svůj strach, že přijdu o dva tisíce. Chvíli jsem dokázal na jeho hru naoko přistoupit, pokračovali jsme v pobíhání po prostoru, ale Láďa pořád držel peníze v rukách. V jednu chvíli Láďa zavrávoral a zdálo se, že bankovku při tom manévru omylem roztrhne a v tom jsem já opustil své hraní a vyjekl jsem: “Ne, pozor…” Láďa se na mě podíval ještě upřeněji a na tváři se mu roztáhl úplně blažený úsměv, když ten papírek trhal a pak jeho dvě půlky odhodil na zem…

Jo, když si hraješ, tak si hraj… Skutečná hra znamená, že se můžu druhému otevřít. Pokud bych dokázal skutečně přistoupit na Láďovu hru a důvěřovat mu, nemusel jsem tu dvoutisícovku pak nosit do banky a tam celou historku vysvětlovat. Nezvládl jsem uhlídat svá vlastní pravidla, když jsem do herny přinesl i věci, se kterými jsem nebyl připravený si hrát. A pak jsem určitě nepůsobil zrovna nejbezpečněji, když jsem byl nejasný v signálech – “Jo, hrajeme si, ale…” No a nakonec jsem se sice tvářil, že si hrajeme, ale dával jsem Láďovi rozkazy ”Ne, to nedělej!”… 

Není divu, že mě Láďa nešetřil, když jsem nedůvěřoval základnímu principu hraní – přijímat a dávat lásku. Já jsem v tu chvíli nebyl bezpečný ani skutečný a uvěřitelný. Svým způsobem mi Láďa nabídl možnost, abych skutečný byl a prožil svůj strach ze ztráty a abych uviděl, jak se upínám na věci. Rozehrál hru, čekal a sledoval, jak to zvládnu. On tu bankovku neroztrhal jen tak, pro svoje potěšení, ale dal mi možnost ji zachránit – dalo by se říct ušetřit. Nicméně já jsem ji v tu chvíli potřeboval spíš “investovat”, abych tohle pochopil.

 

 

Často na konto podobných historek slyším o osobních hranicích. Ale při skutečném hraní nemusíme osobní hranice nikterak vědomě vztyčovat. Při hraní jsou hranice spíš napřekážku a drží nás v naší představě toho, co je bezpečné, co se může a co zase nesmí.

Pokud je něco při hraní nutné nastavit pak to jsou mantinely. Mantinely nejsou hranice, které vymezují mne a Tebe. Mantinely určují spíš obrysy hry. Mantinely definují podobu, tvar nebo trvání hraní, ne jeho podstatu. Když si například hraju se skupinou dětí, zpravidla používám žíněnky rozložené do čtvrtce 3 x 3 metry – to je naše hřiště. Takové mantinely mi dávají šanci být tam, kde se hra děje a nemuset nikam běhat. Vím také, že mám děti stále skoro nadosah a že ony nemůžou na tak malém prostoru nabrat nebezpečnou rychlost. Samotnému hraní pak můžu nechat volný průběh, protože jsem ošetřil svět okolo…

Seděl jsem na zemi a Josefka a Tonička na mě střídavě padaly. Napřed ke mě došly a svalily se mi do klína. Postupně se rozbíhaly čím dál rychleji, až potřebovaly k rozběhu délku celého pokoje a potom už běhaly až do kuchyně, odkud letěly co nejrychleji, aby na mě žuchly nebo skočily se zajíkavým smíchem. Začal jsem být nervózní z toho, aby se v návalu nadšení a rozjetosti někde v chodbě nebo v kuchyni nesrazily nebo aby v zatáčce nesklouzly po koberečcích na trati nastražených… Nechtěl jsem je ale zakřiknout stylem “Tak už dost, už jste moc rozjetý” (tj. jinými slovy: “Málo se kontrolujete, moc se oddáváte chvíli a možná i životu!”) a “Tak konec, je to nebezpečný…” teda kecy z kategorie “V nejlepším se má přestat” nebo “Hračky plačky”. Nakonec jsem prostě vstal, zavřel jsem dveře z pokoje a oznámil, že si budeme hrát jenom v obýváku. Tam holky nemohly nabrat takovou rychlost a pořád jsem na ně viděl. Sice jsem je neměl úplně pod kontrolou, ale aspoň pod dohledem a nadosah. A ony mohly pokračovat v hraní a dál zkoumat, jaký to je trochu tý kontroly pustit a vrhnout se celým svým já na tátu…

Můžeme-li nechat hraní co možná bez omezení, opět podporujeme zážitek bezpečného prostoru, kde se neudílejí rady a kde neplatí zákazy jako “Neběhej”, “Neblbni”, “Nekřič” nebo “Tohle nemůžeš!”

Pokud je hraní nebezpečné, musíme samozřejmě zakročit. Je ale rozdíl, zarazíme-li hru docela, a nebo upravíme-li mantinely tak, aby hra mohla pokračovat. V prvním případě je dost dobře možné, že se děti budou cítit zrazené, protože si přece jenom hrály a najednou musejí přestat. A to právě ve chvíli, kdy to bylo nejzajímavější! Jako by jejich autenticita nebyla přijatelná. Jako by se nesměly oddat svým pocitům a zapomenout se chvíli kontrolovat… Ani když si děti hrají nebezpečně, nechci, aby se cítily ohrožené. Proto se snažím být autentický (nedávat rozporuplné signály) a nastavuji pro hraní takové mantinely, uvnitř kterých může hra plynout co možná nejvolněji. Ve volnosti, v níž se všichni cítí bezpečně, vidím prostor pro hledání toho skutečného, s čím si můžeme hrát… ale o tom zase příště.