Pravidla hry…

“Hra je, když nevím, že jsme každý jiný.” (Marek, 7 let)

V dětské skupině pro děti od 3 do 6 let jsme si pravidelně hráli už několik měsíců, když do kolektivu přibyl čtyřletý Štefan. Tato “školka” byla součástí projektu pro podporu rodin z vyloučené lokality a některé děti žily v dost skromných poměrech, tak jsem myslel, že jsem zvyklý na leccos. Štefanova rodina se právě přestěhovala z odlehlejší části okresu a říkalo se, že tyto děti nikdy nechodily do školky a že žily hodně odloučeně od světa. Štefan, ani jeho o dva roky starší bratr neuměli používat příbor, měli každý den totéž špinavé oblečení a z nosu jim neustále tekla vodová rýma. Pod nosem měli šedivé cestičky od rýmy zbarvené prachem a uhelným mourem, protože žili v místnosti, kde byla na podlaze pouze udusaná hlína a často si hráli na hromadě uhlí, které měli přímo v místnosti a kterým topili v malých kamínkách. Štefan byl ve školce už druhý týden, ale zatím s nikým nemluvil, neprojevoval se, tiše jen tak posedával v koutě nebo si sám kreslil.

Když jsem rozložil na zemi matrace a těšil jsem se na hraní, byl jsem nejvíc zvědavý, jak si asi budou hrát tito dva kluci, které jsem si s pocitem určité senzace zařadil do kategorie “vlčí děti”.

Ostatní ze školkové skupiny už hraní se mnou znali a rovnou šli do hry naplno. Sotva jsem se rozkoukal, chtěl jsem zkusit přizvat do hry i Štefana. Ale záhy jsem zjistil, že ho mám dávno na zádech v chumlu ostatních dětí. Během hraní splynul jeho smích a výskot s rykem celé skupiny. Kdybych neviděl, kdo je kdo, nepoznal bych rozdíl mezi jednotlivými dětmi – Štefan si hrál úplně stejně jako ostatní!

Když jsme si dohráli a začala se připravovat svačina, Štefan už si povídal s jiným chlapcem, smál se a vtipkoval.

Nevím, čím si Štefan v životě prošel. Nevím, proč se zpočátku držel stranou ostatních, ani nevím, proč po společném hraní najednou roztál. Jediné, co vím je, že ve hře jsme všichni stejní a konkrétní rozdílnosti v tom, jací jsme, neznamenají vlastně žádný rozdíl.

Hraní znamená dávat a přijímat lásku. Je to jednoduché: pokud dokážu být otevřený a nechám se vést dětmi, ony to okamžitě poznají a ukazují mi, co mám dělat. Ukazují mi, jak dávat sebe a přijímat druhé. Ale to, jak být otevřený pro mě není vždycky úplně snadné. Stále znovu se chytám do slepých uliček svého strachu nebo vnitřních představ o tom, co bych měl a neměl dělat, co by se mělo a nemělo.

Některé mé pochybnosti se opakují a někdy je slýchám i v otázkách ostatních dospělých. Snažím se vracet k hraní a odpovídat (si) z jeho perspektivy:

A nepodporuje to nežádoucí chování dětí (agresivitu, necitlivost, panovačnost atd.)? Ve hře jsou skutečné jen emoce. Emoce nelze přejít nebo zamluvit, můžeme je pouze potlačit. Ale ony pak mohou někde vybublat a dost možná to bude v nějaké vypjaté situaci a najednou tu bude výbuch vzteku nebo záchvat paniky a strachu, emoce mimo kontrolu zaplaví dítě nebo nás… Ve hře si můžeme odžít opravdové emoce, i když je hra “jenom jako”. Děti poznají rozdíl mezi hraním a ne-hraním, ale prožitek emocí je v obou případech stejně skutečný.
Proč mi to ale neřekne rovnou? Máme přece tak blízký vztah, proč to říká pouze ve hře? Protože emoce nejsou slova a některé věci nelze vypovědět ale pouze odehrát.
Nepodkope to mojí autoritu rodiče/učitele? Autorita se uplatňuje všude okolo hry, na vymezení jejích hranic a při hře v naší kapacitě modelace, ko-regulace a kontejnování dětských emocí. Opravdová autorita vyvěrá z důvěry a pocitu bezpečí, který vyzařujeme.
Já si s ním nemůžu hrát kdykoli a kdekoli. Nebude to pak chtít pořád? Bude to chtít, dokud to bude potřebovat, ale každé dítě dokáže přijmout jasně formulované “ne”, pokud je s ním spojená dohoda (pravidelný plán), kdy “ano”.

A když už překonám pochybnosti a důvody proč si nehrát, opakuji si co bych naopak dělat mohl. Nakonec jsem si pro sebe udělal takový checklist, nebo možná pravidla hraní, které si připomínám a které dávám teď k dispozici:

*1* nechme děti si hrát :: podporujme děti ve hře; ochraňujme čas a prostor na volné hraní; nuda je předstupeň hry; nenuťme dětem pouze smysluplné aktivity a hry – opravdová hra je beze smyslu mimo hru samotnou;
*2* buďme ve hře s dětmi :: následujme vedení; buďme přítomní; neanalyzujme, neupínejme se na spojitosti s realitou; nekorigujme hru z vnějších hledisek; doptávejme se na detaily, tím upevníme naše pochopení hry, naší pozici uvnitř hry a projevíme dítěti náš zájem;
*3* přijímejme vše, co hra přináší :: ve hře není místo pro konflikt, odpor, strach a obranu; hra je způsob spojení a sdílení, přijměme s láskou vše, co nám děti ve hře dávají, svěřují nám tím vše, co mají, byť může být jejich způsob zdánlivě nevhodný či ohrožující;
*4* buďme autentičtí :: hrajme sami za sebe, ne za kategorie (rodič, dospělý, učitel); jediná skutečnost hry jsou emoce – vyjadřujme je opravdově a přesně;
*5* soustřeďme se na dotyk :: dotyk je přímá komunikace našeho těla s druhým tělem, nezprostředkovaně, bez převodu na slova a abstraktní koncepty; podstatou hry je měkkost doteku a pevnost záměru, hluboké a přímé sdělení bezpečí;
*6* zapojme celé tělo :: nedívejme se na hru shora, buďme na úrovni očí dítěte – když dítě stojí, dospělý klečí, když dítě leží, dospělý leží; reakce na vstup se musí projevit v celém těle (když mě dítě sejme imaginární pistolkou, je po mně a tím pádem letím k zemi!); můj učitel používá větu “Match the energy, not the form.” Aneb když dítě máchá pěstí, můžeme se připojit k akci se stejnou intenzitou, ale bezpečněji, pokud nebudeme přejímat uzavřenou a tvrdou formu pěsti, ale ruku budeme mít třeba uvolněně pootevřenou;
*7* překročme vlastní zažité reakce :: hra umožňuje zažívat svobodu volby, vždy máme možnost se rozhodnout, jakým způsobem reagovat; zejména tehdy, když se zdá, že je pouze jedna možná reakce a zejména tehdy, když reagujeme zcela automaticky, zkusme vnímat, zda je to skutečně jediná možnost a zda jsme v danou chvíli otevření a láskyplní (vsadím se, že to bude spíše nevědomá obranná reakce našeho vystrašeného vnitřního dítěte); pokud vnímám, mám možnost volby;
*8* respektujme vůli druhých :: v akci můžeme zacházet jen s tím, co druhý dobrovolně sdílí; nenarušujme osobní hranice bez pozvání – žádné lechtání!; nemanipulujme druhými, pokud nám svou váhu sami neodevzdají (popadnout dítě a točit jím nad hlavou je hra, pouze pokud to dítě chce – a to poznáme z toho, že předá váhu svého těla do mých rukou); hra nemůže uspokojovat potřeby pouze jednoho ze zúčastněných;
*9* hra je když dávám a přijímám lásku :: hra není místo pro vychovávání, poučování, vzdělávání, ponižování, povyšování, špičkování, soupeření, závodění, poměřování ani hodnocení; jak poznám, že je hra skutečná? Vnímám sebe i okolí a reflektuji své jednání – stále se lze vracet k základní otázce: “Proč to dělám?” Odpověď skutečné hry je vždy “Dávám a přijímám lásku.”

A aby bylo těch bodů pěkně do desítky, ten poslední není škoda si zopakovat:

*10* hra je když dávám a přijímám lásku