Herna jako laboratoř, hraní jako výzkum

Paul ke mně při hraní přiběhl zezadu a vší silou popadl pramen mých vlasů. To je nevýhoda dlouhé kštice… Než jsem se rozkoukal, Paul tahal víc a víc, až mu zůstal chomáč mých kudrn v ruce.

 

 

Když byl s ostatními ve školce, hrál si s legem, houpal se s ostatními na houpačce a asi ničím nápadně nevyčníval ze skupiny těch roztomilých dětí. Proto jsem se divil, kde se v něm najednou vzala ta zuřivost a vztek? A ještě víc přemýšlím na tím, v čem je hraní se mnou tolik jiné, než “normální” hraní s ostatními dětmi?

To, že jsem si mohl tuhle zkušenost ušetřit chápu docela jasně. S Paulem jsem si hrál už týden předtím a zažil jsem, jak je tvrdý, jak se mě snaží pořádně kousnou, kopnout a chňapnout za vlasy. Ale po týdnu jsem na to zapomněl (docela chyba, no…) a přizval ho do skupiny čtyř dětí naráz. Takže jsem mu nevěnoval tolik pozornosti, kolik by bylo potřeba, abych vyvážil jeho vysokou energii a abych nás oba udržel v bezpečí.

Za další týden už jsem na Paulovy potřeby nezapomněl. Dal jsem mu prostor a všechnu svou pozornost. Šel jsem mu naproti a po půlhodince se zdálo, že už mi dokáže být blízko, aniž by byl stále ve stavu útoku. A zdálo se, že si roli přijímajícího docela užívá.

Když bylo společné hraní u konce, zase se přepnul do “normálu”. Hrál si s ostatními a se mnou mluvil o tom, jak se těší, že si příště zase pohrajeme. Ale v čem je to naše hraní speciální? Pořád nevím. Ale chci na to přijít. Chci to vyzkoumat.

Prostor hry, ať je to celá herna, nebo jenom území vymezené matrací postele, je pro mě laboratoř, kde provádím svůj výzkum. Hra je zvláštní prostor mezi dětmi. Mezi lidmi. Je to způsob interakce, která je jiná, než “normální” život mimo hru. Ale v čem?

Pokud by Paul zkoušel, co si na koho může dovolit, musel by být útočný alespoň občas i na ostatní – na děti nebo na dospělé kolem sebe. Ale to on není. On to nezkouší. Paul hned věděl, jak naší opravdovou hru využít, aby vyjádřil, co má v sobě. A aby to se mnou sdílel a snad i pocítil, že v tom není sám. Aby to zažil s takovou intenzitou, jakou do akce dal. Jak to ví?

Ve školce má i sestru, která si hraje úplně jinak. A Paul si s ní hraje mile, empaticky a stejně tak i s jinými dětmi. Před hraním s dětmi téměř nemluvím, neříkám jim, jak si mají hrát ani co mají dělat. Neříkám jim, že do hry můžou dát i něco, co jinde ukázat nemůžou. Ale ony to vědí. Vycítí to. Tak, že bych to nějak dělal já?

Představuju si, jak vypadám při hraní. Sedím uprostřed pole z žíněnek nebo z matrací. Koukám a vnímám děti, které jsou tam. Vyzvu dítě pokynem ruky, že může jít do hry, pokud chce. Dítě jde nebo běží nebo skáče, často směrem ke mně. V mojí představě jsem jako nějaký obří plyšák. Nebo spíš jako panák z tuhé, paměťové pěny – když na mě dítě skočí, snažím se být měkký jako plyšák, ale zároveň zpracovat a nasměrovat energii, kterou mi dítě předává. A sám na příchozí impuls reaguji – pohnu se, svalím se na zem, obejmu dítě, když se mi zaboří hlavou do břicha… Vnímám při tom pocity, které dítě má a které do akce dává. Prožívám je s ním, ale vím, že nejsou moje. Takové instantní emoce, které si prožiju, teda, které prožijeme za těch pár vteřin akce společně s oním dítětem. Převalíme se, zažijeme, jaké to je, nebýt v tom sám. Často se společně zasmějeme, často taky ne. Tlesknu na znamení konce kola a hotovo. Pozvu do hry další dítě. Takže co dělám?

Dávám prostor a nevyplňuji ho svými věcmi, ani nenabízím, čím ho má vyplnit dítě. Nabízím maličký kousek světa, který je otevřený, aby se v něm událo cokoli, co dítě chce. Toto místo i čas jsou dostatečně omezené, aby tahle svoboda nebyla pro nikoho z nás strašidelná, nebezpečná, bezbřehá. Tak díky tomu do toho můžeme jít? 

Já nabízím otevřený prostor a zároveň svou pozornost a emoční vyzrálost, kterou dávám taky k dispozici. Že by Paul cítil tohle? Díky tomu se může tak rychle spojit s těmi velkými, silnými emocemi, které při hře se mnou ukazuje?

Možná.

Ale i ta “normální” Paulova hra může být přece opravdová. Nedávno jsem slyšel mluvit o hře Gordona Neufelda, kanadského vědce a propagátora hraní. Ten popisuje 7 atributů “skutečné hry”, se kterými úplně souzním:

1. hra je poutavá, zajímavá, smyslem hry je napojení (engagement, nacítění)
2. nezáleží v ní na výsledku akce (není to práce, která má cíl, nějaký bod, k němuž směřujeme)
3. je expresivní (vyjadřujeme skrze ní naše nitro, nereagujeme primárně na okolí)
4. není skutečná (je to jen jako)
5. nechává prostor pro vlastní vůli (každý si hraje dobrovolně a má možnost kdykoli odejít)
6. je bezpečná (všichni se cítí bezpečně)
7. je ohraničená (má jasný začátek a konec)

V situacích, v nichž cítím, že je mé hraní skutečné, to ozdravné a nabíjející, splňuje všechny zmíněné podmínky. Jak se taková situace vědomě navodí?

Dětem stačí vhodné prostředí a už si hrají. A přirozeně si hrají “doopravdy”. Malé děti spontánně vytvářejí takovou hru, která je skutečná a odpovídá jí popis dr. Neufelda. Ale Paul si hraje jinak se mnou a jinak s ostatními. Proč?

Aha! Možná proto, že skutečná hra není jen jedna! Hra je ten prostor mezi námi a když jsem tam já a Paul, je to docela jiná hra, než když je tam Tonička nebo Maia. Každé hraní je jedinečné v každém okamžiku. Jak říká japonské sousloví ichi-go ichi-e – “jedno setkání – jeden život”

Děti vytvoří skutečnou hru sami od sebe – pokud k tomu mají příležitost. A ve skutečné hře jsou na sebe napojení a cítí, jak se cití ti ostatní. Paul cítí, že jsem skutečně zvědavý na to, co všechno v sobě má. Paul má odvahu vyjádřit tento niterný pocit akcí a svým tělem a způsobem, jakým se na mě obrací a nedbá o výsledek (kdyby se staral o to, co z toho bude, nikdy by si asi netroufnul nějakého “učitele” takhle festovně tahat za vlasy). Paul věří, že je to jen hra, že to není doopravdy a že tedy nedostane doopravdy zavyučenou, když ukáže realitu, jakou uvnitř zažívá. Paul asi cítí, že si s ním hraju dobrovolně a můžu kdykoli odejít. Předpokládám tedy, že se Paul cítí bezpečně, protože i já se cítím bezpečně (i když to chvílemi docela bolí). A oba víme, že je to právě a jen v tuhle chvíli, tohle naše hraní. Dokud netlesknu a nejdeme si zase každý po svém.

Takže moje “herna” nabízí dětem určité možnosti, které třeba jinde nenachází. A tak je využijí. A hraní s vrstevníky nabízí zase jiné cesty, které já jako dospělý s dětmi projít nemůžu. Takže každé hraní je jedinečné, ale vždy stejně skutečné. 

 

 

A pro mě zase tahle herna, kterou vnímám jako svou laboratoř, představuje možnost soustředit se jenom na hraní. To je snad to kouzlo – ten záměr hrát si a nedělat vůbec nic jiného. Ta strohost herny jako laboratoře, která mně (a asi i jiným dospělým) může pomoci vidět, to co je předmětem našeho výzkumu. Ať už je svět kolem nastavený fungovat jakkoli,  já můžu v tomhle vymezeném prostoru a času nechat hraní, aby se dělo. Tak možná, že nakonec je to přece jenom něco specifického, co do hry pro Paula přináším. Ta ničím netříštěná pozornost někoho dospělého a zvědavost a odhodlání být na vlastní kůži svědkem, co Paulovi tenhle prostor dovolí prožít. Tedy, co dovolí prožít nám oběma. Třeba skrz pár vytržených vlasů. Protože hraní se dá zkoumat jedině tím, že jsme uvnitř. Z venku se nedá pocítit síla s jakou děti ve hře žijí. Jako když chcete zkoumat žraloky, ale bojíte se jich a máte kolem sebe tu ochrannou klec. Žralok pak zvědavě šťouchne nebo kousne do mříží a člověk v kleci si může říct: “Ufff, ještě, že tu mám tu klec…” Možná se tak může cítit bezpečněji, ale o žralocích se takhle nedozvíte nic…

Nemusíme se hned pouštět do hraní se žraloky nebo s deprivovanými dětmi ulice, ale to rozhodnutí věnovat se hraní a nedělat nic jiného je základ. A při hraní s batolaty je to opravdu bezpečný podnik!

No, takže jsem zase na začátku – o hraní vědí nejvíc vždycky děti. Díky jasnému záměru  otisknutému třeba do podoby herny pro sebe dokážu vytvořit podmínky, abych mohl hraní zkoumat a poznávat a popisovat. Ale co to hraní vlastně je, mě můžou naučit nakonec jedině děti. Díky za ně, za jejich hravost, otevřenost a za trpělivost, kterou se mnou mají!