Dokážeš mou lásku opětovat? Hraní, pomáhání a naučené reakce

Když člověk nemůže být sám sebou, není nikým. Když být pravdivý a sám sebou znamená křičet z plných plic “Hovno! Hovno! Hovno”, není to jednoduché. Ani pro toho, kdo křičí, ani pro jeho okolí.

 

 

V denním centru, kde jsem pracoval jako asistent v sociálních službách bylo mou prací pomáhat lidem s mentálním postižením. Naším úkolem bylo pomoci uživatelům centra naučit se základní dovednosti (obléct se, uvařit, jezdit autobusem, chodit do práce, nebo cokoli, co odpovídalo schopnostem toho kterého člověka). Ale z určitého pohledu celá moje práce spočívala v tom, že jsem se snažil minimalizovat přirozenost lidí, se kterými jsem pracoval a místo toho jsem jim měl mile, laskavě a láskyplně vnutit hodnoty “normálního” světa. Ale ten normální svět znamenal pro mnoho lidí, které jsem v sociálních službách poznal, neustálou výzvu. Pořád se museli něčemu učit, třeba dodržovat pravidla ústavu, být v klidu, vycházet se spolubydlícími, prostě museli v každou chvíli něčemu dostát a téměř s jistotou ve většině z těch výzev selhávali. Už jen z toho jsem měl já sám pocit selhání a viděl jsem, že za aktivitami, které stále dokola nacvičujeme, nevidím ty skutečné lidi. S jedním mladíkem jsem alespoň dvacetkrát vařil buřtguláš, ale o tom, kým je nebo, jak se skutečně cítí jsem neměl ponětí.

Proto jsme začali, moje žena a já, pracovat s některými uživateli sociálních služeb individuálně. V prázdném prostoru tanečního sálu jsme jim chtěli nabídnout něco jiného. Ale hned na prvním setkání bylo jasné, že nemusíme nabízet nic víc, než nás samotné, naši pozornost, naši přítomnost:

Adam byl asi dvacetiletý muž, který docházel do denního centra každý den, každý týden, celý rok. V kolektivu se nerad dělil o pozornost, občas udeřil ostatní, vykřikoval sprostá slova, a nebo byl naopak letargický a do aktivit se nezapojoval. Často se mimoděk kousal do ruky, na které měl od stálého kousání mozoly a odřeniny. Také si nevědomky tiskl stehna rukama nebo křivil ústa. Intenzita a četnost těchto sebeuklidňujících činností se měnila v závislosti na rozpoložení, ve kterém se Adam nacházel. Jeho verbální komunikace sestávala převážně z opakování zřídka obměňovaných frází a průpovídek. Souvislá, smysluplná komunikace s druhou osobou byla v daném stavu nemožná, jen výjimečně reagoval na dotaz spontánní odpovědí.

Na začátku čtvrtého setkání v naší herně vzal Adam plyšový míč a hodil jím o zeď. Při tom řekl klidným hlasem: “Hovno.” Díval se na mě, snad proto, že byl zvyklý na každé sprosté slovo, které řekl, slyšet nějakou restriktivní odpověď. Já jsem jeho akci opakoval – hodil jsem míčem a řekl jsem: “Hovno.” Adamovi zasvítily oči. Vzal míč a hodil ho na zeď, tentokrát trochu silněji. A trochu důrazněji řekl “Hovno!” Já jsem kontroval silnějším hodem i hlasitější odpovědí… Po chvíli jsme se dostali do ráže a křičeli jsme nastřídačku “Hovno! Hovno! Hovno!” na celý sál. (Ještěže v kavárně a dětském koutku v předsálí nebyl nikdo kromě milé baristky, které jsem pak musel naši “metodu” vysvětlovat.)

Cestou z herny zpět do denního centra jsem si uvědomil, že Adam se za celou hodinu ani jednou nekousl do ruky, nekřivil svaly v tváři, ani si nemačkal nohy. A když mi začal vyprávět o pejscích, nechápavě jsem na něj koukal. Odpovídal jsem na otázky a podvědomě jsem nečekal, že by Adam reagoval, ale tentokrát to bylo jinak. Cestou jsme si vlastně docela dobře popovídali!

Stále znovu sám sebe chytám do pasti toho, že chci někomu “pomoct”. Ale chtít někomu pomoci z venku jinými slovy znamená chtít ho změnit. Moje babička říká: “Chraň nás Bůh před lidmi, kteří to s námi myslí dobře.” Když jsem v centru sociálních služeb pomáhal lidem vařit buřtguláš, myslel jsem to dobře… Naštěstí jsem pak mohl ve hře následovat vedení svých spoluhráčů, dospělých i dětí, a mohl jsem v hraní najít způsob, jak druhému nabídnout prostor, aby prožil to, čím v danou chvíli je a doprovodit ho při tom. Jsem přesvědčený, že to každému může pomoci. Ale nejsem to já, kdo pomáhá. A to je osvobozující. Pro mě a myslím, že i pro lidi, se kterými si hraju. Pomoc je svoboda a pocit bezpečí, který prostor hry v tu chvíli představuje pro nás oba. 

Někdy mě rodiče oslovují, protože mají starost o své děti, které se chovají netypicky. A možná nevědomky čekají, že jejich dítěti pomůžu a ono už se bude chovat normálně (bude rádo chodit do školy, bude jíst všechna jídla, nebude agresivní na mladšího sourozence nebo cokoliv dalšího), ale na takovou pomoc já nevěřím. Chtít někomu pomoci je dobrá prvotní motivace ke hraní. Ale nemůže to být náš cíl. Hraní nemůžeme podmiňovat změnou u ostatních…

Obvykle si ve škole hraji se skupinou 10 až 15 dětí. Díky současné situaci bylo tentokrát ve třídách jen pár dětí, což mi dalo šanci hru nezastavovat, aby se děti prostřídaly a proud hraní mohl plynout celou nám vyhrazenou půlhodinu…  Ve skupině čtyř dětí, které si hrály byla jedna šestiletá dívenka. Obvykle se drží stranou a jen tu a tam se přidá k hraní ostatních, ale v očích má vždycky živé jiskřičky. Tentokrát se během hraní postupně přidala k ostatním. Zezačátku běhala okolo mě, zatímco ostatní mi šplhali na záda, skákali a kouleli se okolo. Po nějakých 20 minutách se po krůčcích dostala blíž, posadila se přímo přede mě a chytila mě za ruce. Má reakce byla automatická – děti mě za ruce chytají často, abych nemohl zatleskat – tak i teď jsem dělal jakési pohyby rukama, jak jsem zvyklý ladně a měkce se zbavit omezujícího stisku dětských dlaní a pohnout při tom dítětem… V tu chvíli jsem si ale uvědomil, že tentokrát je to jinak. 

Konečně jsem se zasoustředil a uviděl jsem, že mě za ruce jentak nepopadla. Každou svou rukou jemně držela oba mé prsteníčky. Tiskla je tak měkce, jak to dokáží jen děti. Když jsem se podíval do jejích očí viděl jsem ten nejvřelejší pohled, jaký znám. Ne veselý, rozesmátý, ale klidný, vlídný a hluboký pohled a lehounký náznak úsměvu. A tak jsme tam seděli, koukali na sebe a ostatní dál běhali, skákali a jančili okolo. A já věděl, že to je to, proč si hraju a proč chci, aby si mohly hrát všechny děti na světě – to je to spojení, které přesahuje všechny kategorie toho, kým jsme.

Díky té holčičce jsem mohl zase jednou překročit své naučené chování, ignorovat svůj slepý záměr (zbavit se těch chmatavej rukou!) a mohl jsem prostě jen tak být. Jako by mi v tu chvíli, kdy jsme si hleděli do očí, říkala: “Neboj se, jsi v bezpečí. Nemusíš nic dělat.”

Moje naučená reakce na držení rukou mi málem zabránila, abych cítil to, o co při hraní doopravdy jde – spojení. Byl jsem tak pohlcený tím, jak si obyčejně s dětmi ve škole hrajeme, že jsem přestal vnímat. Podobné momenty mě znovu a znovu utvrzují v tom, jak jsou děti moudré a jak silná je jejich důvěra, že i my ostatní můžeme vnímat druhé a cítit se bezpečně.

 

 

Vstup do světa hry pokaždé vyžaduje od dospělého ochotu vnímat, vzdát se zažitých, nevědomých reakcí a kulturních rolí, které dotyčný zastává. Není možné autenticky si hrát a zároveň být ten „Rodič-autorita“, který vychovává. Když dítě ve hře s figurkami zvířátek vykáže malého lvíčka za plot imaginární zahrady, opravdový spoluhráč následuje hru, je stále v určené roli, rozvíjí příběh. Kdežto rodič-autorita komentuje chování dítěte „Ale to od tebe není hezký, vystrčit takhle lvíčka. Vždyť si s námi může hrát taky, žejo?…Tak pojď lvíčku, nějak to vymyslíme…“ Ale hra není místo pro vzdělávání (Jeden vláček a k němu další vláček, tak už máme dva, viď?“), není to místo pro zkoušení („Jaké mají všechny ty míčky barvy, umíš to říct?“), není to místo pro poučování o sociálním chování („Není hezké vystrčit někoho z ohrady jenom proto, že se ho bojíš. Domluvte se.“). Hra má smysl jen sama pro sebe. Ve hře není důležité, kdo je dospělý a kdo dítě. Hru nemůžeme nahlížet z perspektivy rolí, které běžně zastáváme (rodič, muž, dospělý, vychvávající, důstojný, přísný, …). Právě tím, že smyslem hraní je pouze hraní samo, mohou zúčastnění získat benefity, které hra přináší: posílení sounáležitosti, důvěry, vztahové vazby, rozvoj emoční gramotnosti, empatie, soucítění a upevnění vlastních hranic a osobní integrity.

Přál bych si, aby všechny děti měly silné rodiče. A sílu vidím právě v tom, že dokážeme být slabí a slabost se může projevit jako slabost. Nemusí se skrývat za silácké pózy agresivity, arogance, povýšeného vychovávání nebo emočního vydírání.

Z mojí perspektivy je úkolem dospělých ve vztahu k dětem překročit vlastní reaktivní chování. Ono impulzivní, nevědomé jednání v reakci na typickou situaci. Reaktivní chování pramení v dávných emočních zraněních a nezahojených traumatech. Ve skutečné hře může být každý sám sebou ve své opravdovosti. Děti mohou být nám dospělým inspirací. Ukazují nám, že láska je vždy silnější než strach. Ve hře mohou dospělí s reaktivním chováním pracovat, rozpoznat ho, pojmenovat jej a hledat jiné cesty, jak být v kontaktu sami se sebou. Když ve hře opustíme role a kategorie podle nichž se definujeme, můžeme na pozadí hry naše reakce uvidět a časem snad i překonat.

Hra k nám přichází jako stále tatáž otázka. Ať už dítě přichází s čímkoliv, s panenkou a kočárkem a s prosbou „Budeš si se mnou hrát?“ a nebo nám běží vstříc a máchá rozčileně pěstičkami, v jádru klade jen jednu otázku:

„Dokážeš mou lásku opětovat?”

Dokážeme přijmout bolest, strach, frustraci, vztek, hněv, když dítě křičí, pláče, schovává se, kope, kouše, utíká…? Máme takové schopnosti a dovednosti poradit si s pohybujícími se těly a s vynořujícími se emocemi? Dokážeme přijmout zodpovědnost za všechny ve hře tak, aby byli zároveň v bezpečí a zároveň jsme ponechali sobě i ostatním svobodnou vůli a všechny možnosti? Dokážeme překročit naše přesvědčení a nevědomé reakce? Dokážeme věřit v lásku a její bezpečí tak, jak nám to děti ukazují?

“Kolik ze sebe můžu dát, abychom byli stále jako jeden?“