Děti nemohou jinak než si hrát… A my?

„Malé děti si hrají ze stejného důvodu, z jakého voda teče a ptáci létají.“ (Fred Donaldson)

 

Děti jsou primárně nastavené na vnímání světa a interagování s ním v takovém módu, kterému my dospělí říkáme “hra”. Hra je přirozenost dětí. Hra je aktivita, kterou děti dělají spontánně, aniž je to učíme. Hrou děti vstupují do kontaktu se světem. Hrou se učí fyzickým dovednostem i empatii, pocitu sounáležitosti a bezpečí a také poznávají své hranice, upevňují osobní integritu. Hra kultivuje sílu v souladu s citlivostí. Hra upevňuje vědomí, že máme možnost volby.

V řeči dospělých ale slovo “hra” implikuje ještě existenci druhého modu, který bychom mohli nazvat “realita”. V kontextu naší reality je hra jen to, co není “doopravdy”, je to jen “zábava” nebo nedůležitá kratochvíle. Ve skutečnosti je pro děti hra jejich jediným a nejvlastnějším způsobem bytí ve světě. Díky tomuto modu interakce navazují děti s okolím zásadní láskyplné vztahy. Děti prozkoumávají svět a vytvářejí si vazby hrou, hravou interakcí, komunikací tělem i očima a teprve později si osvojují kulturně založené pojetí “reality” jako opaku hry.

Devítiletý Martin na otázku “Co pro Tebe znamená hra?” bez rozmýšlení vykřikl: “Hra je můj život!!!”

Dovolíme-li dětem hrát si tak, jak je jim dáno, můžeme naplno uvidět, jaký přínos hra přináší nejen dětem, ale i nám samotným. Hra je náš prvotní modus interakce, díky němuž můžeme jako děti sociálně a psychicky růst a vyzrát ve zdravé osobnosti.

Za sebe vidím hraní s dětmi jako poklad. Jako něco, co jsem měl dlouho schované někde v sobě. A až díky setkáním s různými spoluhráči (s dětmi, s dospělými, se zvířaty, a taky  s květinami a se stromy – ale to nikde raději neříkám) jsem začal rozpoznávat, jaká důvěra a svoboda je možná. A pak jsem se kousek po kousku začal do té důvěry pokládat já sám. Od té doby pořád hledám tu hranici, jak moc ze sebe může člověk dát do hry, jak moc se já osobně dokážu oddat důvěře a kolik ze svých strachů dokážu nechat plavat… Ze svojí zkušenosti proto píšu, že pro dospělé může být hra jedinečným nástrojem, jak se znovu spojit se svým původním zdrojem zvídavosti, připomenout si elementární pocit přijetí, lásky, bezpečí a radosti ze světa.

Pokud chceme vidět skutečnou hru, musíme sledovat ty, pro které je hraní jejich život a kdo se mu vždy věnují na 100 %.

Svá herní setkání s dětmi vždycky začínám stejně. Uvedu dítě do naší herny, což je velký (taneční) sál, kde část podlahy zabírají rohože tatami, druhá část parketové podlahy je volná. V prostoru leží 3 měkké, plyšové míče, několik dek, polštářů a šátek na nošení dětí. Žádné hračky. Pokaždé vejdeme dovnitř a já řeknu: “Tady teď můžeme dělat cokoli chceš.”

Ještě nikdy se nestalo, že by si nějaké dítě nezačalo okamžitě hrát.

Hra se někdy definuje jako činnost prováděná jen pro tuto činnost samotnou. Nebo také jako prostor pro spontánní a neomezený projev a zejména jako aktivita, jejíž účastníci jsou zapojeni zcela dobrovolně, mají možnost svobodně se rozhodovat, měnit podobu a pravidla hry a kdykoli ze hry odejít.

Hra, o které mluvím, je způsob interakce, jakým vstupujeme do vztahu s okolím – s jinými lidmi, s ostatními bytostmi, naší imaginací či s námi samotnými. Hra může mít jakoukoli podobu, ale její esence je vždy stejná a tou je empatie – sdílení právě zažívaných situací a emocí. Hra je dávání a přijímání lásky. Pokud vnímáme otevřeně a s citem druhé, otevírá se mezi námi prostor, který je bezpečný a v němž si můžeme být blízko a zároveň se můžeme cítit svobodně. Ba co víc, z blízkosti a pocitu sounáležitosti můžeme čerpat podporu a odvahu k větší autenticitě. Můžeme si dovolit vnést do hry témata, pocity, emoce, vzpomínky, které by v jiném kontextu nebylo bezpečné aktivizovat (někdy příště budu snad psát o ko-regulaci nervového systému ve vztahu dětí a dospělých). Ve hře a v její akci máme přístup k implicitní paměti, k tomu, co není dostupné pro naše běžné myšlení. Může jít o traumatizující zkušenosti či o projevy emocí, které nejsou v běžném režimu přijatelné. Hra je “jiný prostor” a definuje “jiné vztahy” než naše běžná realita. Do prostoru hry můžeme přinést palčivá témata jednak proto, že zde máme podporu, jednak také proto, že ve hře je to “jenom jako”. Stále totiž platí základní pravidlo: můžeme hru kdykoli opustit nebo změnit její pravidla…

Společná hra je přirozený nástroj sebe-péče a je zásadní pro naše duševní zdraví. Je to způsob integrace zkušeností dítěte do jednotného fungujícího sebeobrazu a také způsob, jakým se děti učí nakládat se svými emocemi. V hraní se mohou bezpečně setkávat a postupně vyrovnávat se zážitky, které nedokázaly plně integrovat ve chvíli, kdy se staly. Mohou přepsat své zkušenosti. Mohou načíst způsob, jakým se druzí vyrovnávají s intenzivními emocemi nebo jak reagují na konkrétní situace. A to všechno proložené smíchem a radostnou akcí!

Rané zážitky a intenzivní zkušenosti se ukládají v paměti těla. Ukládají se ve fyzické hmotě svalů, vazů a kostí spíše než v nehmotném pouzdru paměti. A zapisují se do nás dlouho před tím, než se naše paměť rozvine do té míry, že ji můžeme reflektovat a vzpomínat skrze ni. Traumatizující zkušenosti těla lze v jejich podstatě ošetřit pouze oním vstupem, kterým vznikly – tedy skrze tělo. Těla mohou nést mnoho tíživých otisků, které nejsou dostupné paměti, nelze je převést do slov, popsat a vypovědět. Jsou uložené v hloubi těla a jen skrze fyzickou zkušenost mohou být ošetřené. Společná hra je prostor, kde se lze těchto míst dotknout…

 

 

Lidské bytosti jsou dokonale uzpůsobené tomu vyspět ve zdravé a vyrovnané osobnosti. Vnitřní program, který tak efektivně vede vývoj našeho těla od embrya až po dospělého člověka je stejně moudrý i při řízení vývoje naší duše. To, že pro děti existuje pouze hra a důvěra v jejich blízké, je v této perspektivě ten nejdokonalejší způsob, jak se může mladý člověk duševně vyvíjet k co možná nejzdravější osobnosti. A právě proto věřím, že za chováním dítěte stojí vždy jeho vnitřní moudrost. To, jak se dítě projevuje a jak se chová je vždy vedeno touto moudrostí a touhou po celistvosti.

Je-li hra pro děti jejich nejvlastnějším způsobem bytí ve světě, musíme my, dospělí, tento fakt uznat a rozpoznat nabídku, kterou nám hraní předkládá. Myslím, že nestačí dětskou hru pouze „tolerovat“ a nechat děti si hrát. Samozřejmě je důležité vytvořit dětem pro hraní podmínky – nechat jim místo i čas zkoumat svět na vlastní pěst. Pokud ale chceme využít maximum benefitů, které hra nabízí, musíme jako dospělí opustit naše přesvědčení, zažité vzorce a naučené reakce a následovat děti do jejich světa. Do světa, který jsme všichni kdysi velmi dobře znali, ale často jsme na něj pozapomněli. A také jsme často zapomněli, že ve světě viděném dětskýma očima je možné všechno. Protože svět je hra a my žijeme v hraní. Necháme-li děti, aby nám ukázaly svůj svět, můžeme je uvidět v jejich plnosti, můžeme skutečně přijmout, jaké jsou a cítit, co cítí ony. Potom můžeme i sami pocítit, jak ozdravné je moci skutečně sdílet svůj svět. A děti ho potřebují sdílet způsobem, který je jim vlastní – tedy hraním.

Takže pokud Vás dítě prosí, abyste si s ním hráli, já prosím: „Vyslyšte ho.“ Dopřejte mu prostor k tomu ukázat Vám, čím žije a jak vidí svět. Nehrajte hry a nesportujte. Člověče nezlob se ani přátelský zápas ve fotbalu nenabízí moc možností hrát si svobodně a přinést vlastní téma. Raději prostě seďte, dívejte se, poslouchejte a žasněte! (Jeden směr v terapeutické práci s dětmi se dokonce jmenuje Watch, Wait and Wonder.) Možná si teď říkáte, že za Vámi ale dítě moc často nepřijde a neříká vlídně: „Mohli bychom si jít teď na 5 minut hrát, prosím?“ Možná na Vás spíš často křičí, strká do Vás, hází věcmi… V těch chvílích pamatujte na jeho moudrost.

„There’s a wisdom in a child’s behavior. And a call to action.“

– anglicky to prostě zní líp, ale jde to přeložit:

„V chování dítěte je vždy skrytá moudrost. A zároveň výzva k akci.“

Vždycky, když se zdá, že dítě tak akorát prudí, vězte, že to dělá, protože musí. Dělá to, protože mu tak velí jeho nejhlubší moudrost a protože neví, jak jinak okolní svět přimět, aby mu naslouchal. Když přijmete jeho výzvu a vrhnete se s dítětem do akce – vrhnete se za ním do jeho světa – věřím, že najdete poklad…