Co hra je a co už není? Souboj, agrese a bolest

“Jé, to je Martin, to se zase budeme prát!” zvolá vždycky nějaké dítě, když přijdu do školy, kde už mě znají. Já na to s úsměvem říkám: “To ses’ splet’, ne? My si budeme přece HRÁT!” “Ne, budeme se prát,” řekne dítko, odejde a nikdo ho nepřesvědčí, že tomu tak není…

 

 

Existují dva druhy chování: jedním je hra, druhým je souboj. Malé děti spontánně jednají v modu hry, kterým budují pozitivní vztahy s okolím. Chování v modu souboje je podmíněno kulturně, tj. děti se je učí nápodobou a osvojují si je samotným životem v naší kultuře oslavující souboj. Obecně platí pravidlo, že čím starší člověk je, tím zažitější je pro něj představa souboje jako “normálního” způsobu interakce.

Malé děti si spontánně nehrají kompetitivně, nesoutěží, ani se nepoměřují, naopak používají hru jako prostředek k navázání vztahu, k sbližování. Na rozdíl od sportu, hra v nejautentičtějších momentech překračuje veškeré kulturní či racionální kategorie. Oproti tomu veškeré interakce, jejichž výsledkem je definování rolí či přiřčení statusu, se pohybují v modu souboje. Takže pokud je smyslem činnosti získání pozice nebo určení společenského místa, pak nejde o hru ale o boj.

Tvrzení, že děti jsou přirozeně soutěživé je mýtus. Pokud mezi sebou děti soutěží, pak ne pro soutěž samu, ale pro její efekt, kterým je zisk nějakého statusu. Soutěž je kulturní fenomén. Z nabyté zkušenosti děti vědí, že soutěžením mohou získat pochvalu, uznání, odměnu, výhodu atd. A o jejím přiřčení zpravidla rozhoduje nějaká “autorita”. Žádný z těchto aspektů není platný ve světě hry. Kompetitivnost je opakem hry, je prostředím konfliktů, sporů, soubojů. Smyslem soutěže je určení rolí – vítěze a poraženého, rychlejšího a pomalejšího, silnějšího a slabšího, lepšího a horšího atd. Tato označení vnášejí mezi “hráče” bariéru, dělají z nich “soupeře”, kteří se mají navzájem “porazit”. Také sport je hrou jen ve výjimečných případech. Zpravidla ve sportu platí, že pravidla jsou daná a nelze je průběžně měnit a samozřejmě je sport většinou zaštítěný principem soutěže.

Dalším opakovaným mýtem je tvrzení, že ve hře si děti určují společenskou hierarchii. To není pravda. Při hře věkově smíšené skupiny dětí jsou si všichni vědomi toho, že někteří jsou starší/větší/silnější/rychlejší. Ve skutečné hře se tyto kategorie stírají a hráči je vědomě opouští. Silnější se dělají slabšími a rychlejší zpomalí, protože sledují jiný cíl, než utvrzení se ve svých rolích a společenském postavení. Smyslem hry je hra sama a skrze ní pak budování vazeb, důvěry a pocitu sounáležitosti. Projevy dominance hru ruší. Proto se všichni zúčastnění oprošťují od společensky daných kategorií a jsou ve hře naladěni na druhé, čímž vzniká prostor pro autenticitu a kreativitu každého z nich. Pokud se ve hře s dospělým projevuje například šestileté dítě agresivně, jistě to není proto, že se snaží zpochybnit autoritu dospělého. Nejde o útok na ustavenou sociální hierarchii. Jde o projev důvěry. Důvěry v bezpečí hry, ve které dítě může s dospělým sdílet autentický výraz svých pocitů. Ve hře dítě ukazuje svou opravdovost, ventiluje své emoce, samo může vidět jejich efekt ve fyzickém světě a zároveň nepřímo žádá dospělého o radu, jak se zachovat, jak s těmito pocity, emocemi či nutkáním pracovat.

Dospělému umožňuje hra nahlédnout do vnitřního světa dítěte. Může být svědkem jeho otevřeného jednání, může mu pomoci pojmenovat emoce nebo modelovat způsob, jak regulovat svůj nervový systém.

Soutěživost, soupeření a konflikt se často považují za fenomény pozitivně přijímané. Souboj přece učí děti obstát ve světě, získávají v něm dovednosti pro život, ať už se učí vyhrávat nebo prohrávat. Nic z toho ale není hra. A nic z toho neučí děti skutečně důležité dovednosti jako jsou empatie, emoční vyrovnanost, důvěra, pocit sounáležitosti, funkční osobní hranice a otevřenost při zachování osobní integrity. Ve hře soupeření a souboje neexistují, protože jsou v přímém rozporu s její podstatou.

 

 

Oproti souboji, je pro mě agrese ve hře často dokladem toho, že se dítě cítí dostatečně bezpečně na to, aby se otevřelo.

Matěj se poprvé připojil ke skupině školkových dětí několik týdnů poté, co jsem si s touto třídou začal pravidelně hrát. Nevěděl jsem o něm nic, pouze když skupina vešla do třídy, učitel nás s Matějem představil a zmínil, že Matěj musí být opatrný na hlavu, protože prodělal operaci. Proto jsem zval do hry nejprve ostatní děti, které mohly jít dvě či tři naráz. Matěj pozorně sledoval, jak kolem mě ostatní běhají, jak mi šplhají na záda nebo jak se mi snaží chytit ruce, abych nemohl tlesknout (tlesknutí je signál, že tohle kolo hry končí a děti se vystřídají). Nakonec jsem pokynul i Matějovi, zda si chce jít hrát. Moje zkušenost je taková, že děti často chvíli zvažují, jakou intenzitou můžou do hry jít a trochu si mě napřed vyzkouší. Ale Matěj nečekal na nic a hned od první chvíle se na mě rozeběhl s válečným řevem a při tom máchal rukama ve stylu kung-fu, kopal nohama superhrdinskými ninja kopy až na mě docela skočil a bušil mi do zad… Pak jsem tleskl, Matěj mě objal a zadýchaný se posadil zpátky na své místo. Trpělivě čekal další kolo, aby se na mě opět mohl vrhnout se vší razancí, kterou ze svého těla dostal. A pak znovu a znovu… Když čas na hraní skončil a děti odcházely, všichni se rozloučili běžným Ahoj. Jenom Matěj ke mě přišel a jak jsem seděl na žíněnkách, postavil se přede mě. Díval se mi do očí a řekl: “Miluju Tě, Martine.” Pak mě dlouze objal a odkráčel s ostatními. V tu chvíli jsem ještě nevěděl, jaké zkušenosti má ve svých 7 letech za sebou, ani jak bolestivou a náročnou právě tou dobou podstupuje léčbu…

Agresivita je záměr ublížit. Agresivita může označovat různé chování: od sarkastických poznámek, přes arogantní a opovržlivé zacházení, slovní urážky a posměch až po násilná gesta a snahu fyzicky ublížit.

To, jak se Matěj ve hře choval, by se dalo označit za agresivní chování. Agresivita z pravidla pramení ze strachu, úzkosti nebo frustrace. Ale děti jsou moudré a pokud mají na výběr, vždy si vyberou jinou cestu. Agrese je velmi často ten důvod, proč děti někdo “řeší” – ať jsou to rodiče nebo učitelé. Takže používat agresivní chování proto, aby mi konečně někdo věnoval pozornost, je velmi efektivní. Pokud se ale objeví jiná alternativa, díky níž můžu zůstat ve spojení se svým tělem, prožít jej a chovat se autenticky, vždycky si intuitivně zvolím cestu nenásilí. Všechny děti, které jsem potkal, byly natolik empatické, aby si byly vědomy, že jejich chování může někoho zraňovat. Ale jejich nervový systém vyčerpal všechny mírnější pokusy o seberegulaci. Veškeré chování je totiž snaha o regulaci aktivace nervového systému. Stále se všichni snažíme zůstat v optimální míře aktivace. Agrese je předposlední stupeň aktivace našeho těla předtím, než se od těla naše vědomí odpojí a zkolabuje ve snaze vyhnout se zažívanému stresu, který už nelze dále snášet.

Matěj se choval agresivně a jeho chování bylo autentickým výrazem jeho frustrace a vzteku na okamžiky bezmoci, které příliš často zažíval. Tato opravdovost byla v onu chvíli skutečným tématem hraní. Matěj ani náznakem nevytvářel souboj, nebyl v modu konfliktu. Nesměřoval agresi vůči nikomu konkrétnímu, ani mě nechtěl přeprat ani mi ublížit. Pouze využil prostor, který se v našem hraní otevřel, aby si prožil, co potřeboval.

To neznamená, že si myslím, že agrese je OK. Agresivní chování je nutné zastavit ještě před tím, než může někomu ublížit. Jde ale o to, jak agresi přijímáme. Ve hře s Matějem jsem mu nesloužil jako boxovací pytel. Naopak, tím, že jsem přejal zodpovědnost nejen za sebe, ale také za něho, mohl se on poddat své potřebě vybít se ze všech sil. Mou prací v tu chvíli bylo zajistit, abychom byli oba v bezpečí: nezastavoval jsem jeho údery, ale plynule jsem se je snažil přesměrovat tak, aby nemohly ublížit; neodstrčil jsem ho, když na mě skočil, ale nastavil jsem své tělo tak, aby to jeho mohlo na mé dopadnout měkce; jeho intenzivní energii jsem nechtěl zastavit, ale pouze změnit její přímočarou trajektorii na ladné spirály…

Obecně existují tři způsoby, jak na dětskou agresi můžeme reagovat:

• Můžeme třeba agresi potlačit silou – hrajeme-li si například s dětmi, pak můžeme použít pouhou sílu naší autority staršího a “útočníka” okřiknout, vykázat ze hry apod. V tu chvíli ale používáme sílu k poražení jiné síly a vzniká konflikt. Hra pomíjí a my perpetuujeme model, ve kterém silnější určuje pravidla a slabší se musí podřídit. Dětský útočník má potom o to větší motivaci být silnější než ostatní, aby ho už nikdo nemohl okřiknout a poslat pryč… Ale myslím, že žít pouze snahou být neporazitelný je hodně osamělý úděl.

• Druhou možností je agresi ignorovat, případně se jí poddat. Ve hře s dětmi to může znamenat např., že krátkodobě zaujmeme pozici oběti nebo tolerujeme nenápadné napadání dětí mezi sebou, abychom následně, když se situace vyhrotí a ztratíme nad ní kontrolu, hru ukončili opět z pozice autority. Znovu se vynořuje konflikt a hra mizí. Tentokrát jsou role zpočátku obrácené – útočník-dítě a oběť-dospělý – posléze je ovšem opět nevyhnutelné uplatnění převahy dospělého, aby bylo takové “hraní” bezpečné.
• Třetí možností je zůstat ve hře. Být plně ve hře znamená přijímat se soucítěním jednání ostatních zatímco si udržujeme osobní hranice a dbáme o bezpečí všech zúčastněných. Pečujeme o sebe i o druhé, což při hře s dětmi může znamenat nechat dítě jednat směrem k nám dočasně agresivně, při tom k němu láskyplně přistoupit, měkce odvést jeho útok (dětské pěsti ani kopance nejsou zpravidla tak nebezpečné) a ujistit jej, že je v bezpečí. Po troše tréninku jde včas vypozorovat signály stoupající agresivity a jednat téměř preventivně. Fyzický způsob ubezpečení je jednoznačně nejrychlejší a nejbezpečnější cestou, jak počínající agresi zastavit . A hlavně, v takové situaci nevzniká konflikt. Na konflikt jsou potřeba alespoň dva – dva soupeři, dvě síly jdoucí proti sobě. Ve hře jdou síly společně a udržují jedna druhou v bezpečných hranicích.

Ve skutečné hře si nelze vybírat, jaké chování druhého je přijatelné a jaké nikoli.

“Jak si chceš hrát? Můžeme dělat cokoli chceš, ale nekousej, nekopej, nefackuj, netahej za vlasy, nemluv sprostě, nebouchej pod pás, neplivej, neškrábej, nechytej, nestrkej, neběhej moc rychle, neběhej támhle do toho rohu, neber tyhle věci a s tímhle jenom opravdu opatrně! Jak si chceš hrát?”

O bezpečí a mantinelech při hraní jsem psal jinde, ale i když se snažíme sebevíc, během hraní můžeme samozřejmě zažít setkání s bolestí. Může se stát, že se nešťastně srazíme hlavami. Může se stát, že nám náš malý spoluhráč uštědří pořádný kousanec do zad. Nebo můžeme být při imaginární hře svědky brutálního chování figurek vůči sobě. Všechny tyto situace mohou být hrou a jako takové jsou bezpečné i přesto, že při nich zažijeme bolest.

Existuje bolest fyzická a bolest emoční. Když se srazíme hlavami a je zřejmé, že šlo o nehodu, hlava nás v tom místě bolí, ale srdce se stará, jak je na tom ten druhý, a zda nemá na hlavě bouli. V případě druhého příkladu s kousancem je to s bolestí složitější. Fyzická bolest kousnutí je intenzivní, ale po krátké chvilce odezní. Co ale vyvolává větší reakci je naše bolest emoční, která může rezonovat na různých úrovních. Třeba jako naše ublíženost („On mě kousnul!“) nebo jako naše touha po spravedlnosti („A to jako on mě může kousnout?! Tak já jeho taky!“) nebo jako naše potřeba vychovávat („To nemůžeš takhle kousat, to bys pak mohl pokousat i kamaráda ve třídě, nebo co?“). Příklad s brutální hrou figurek cílí na naše soucítění a bolest, kterou zažíváme, pramení z našeho nacítění se do oběti předváděného násilí nebo třeba z rozporu, který zažíváme mezi hrou milého (milovaného) dítěte a krutostí jeho hry.

Mnoho podobných situací jsem zažil a myslím, že ve hře jde s vlastní bolestí udělat jediné – nechat to být. Ve skutečné hře je potřeba se bolesti pustit. Fyzická bolest drobného zatahání za vlasy pomine téměř okamžitě – au… a je pryč. A stejně tak můžeme nechat odplout i emoční bolest z toho, že nám někdo ublížil („Zatahal mě za vlasy!“ „No a?“). Hra nezná odplácení, vysvětlování, ublíženost, oběti ani viníky. To vše jsou kategorie, které určují strukturu vztahů a tím ruší volnost a zázrak hry.

Ať už je dítě agresivní, kouše, buší, křičí, nadává nebo má jinou slabou chvilku, pravděpodobně se v tu chvíli prostě cítí blbě. Pokud ještě k tomu dostane zprávu, že jeho chování je “nepřijatelné”, asi mu to nepřidá. Nijak mu nepomůže, že mu rodiče řeknou, že takového zlobivého kluka nechtějí, že se má uklidnit, nebo že si takhle nebude moci hrát s kamarády.

Ale hraní není výchova. Hra je způsob, jak dávat a přijímat lásku. Bez podmínek. A tak si pořád opakuju: “Nech to být a hraj si dál.”