Láska to zařídí! Nicnedělání a sounáležitost

”Svatý otče, co je to láska?” ptali se papeže Františka v televizním dokumentu. Papež odpověděl otázkou: “Hrajete si s dětmi?”

Po chvíli doplnil: “To zcela zásadní je nezištnost dětské hry.”

 

 

Tahle definice lásky mě při sledování dokumentu zasáhla a hluboce inspirovala. Když přemýšlím o smyslu hraní, stále se vracím k úvahám nad tím, jak obtížné je být při hraní nezištný. Nic po druhém nechtít, nesnažit se jej změnit, nebát se a jednoduše být s ním.

Na téma nezištnosti jsem poslední dobou četl několik textů od otce moderní psychoanalýzy Donalda Winnicotta, které mi pomáhají racionálně podložit to, co zažívám při hraní s dětmi. Moje hlava asi potřebuje, aby věci dávaly smysl i z pohledu logického myšlení, a tak jsem se rozhodl, že se pokusím své úvahy sepsat.

Tenhle text je asi docela teoretický. Hodně slov a málo praxe. Ale potřebuji vidět černé na bílém, že hraní má i teoreticky smysl. Vycházím z několika Winnicottových textů o dynamice vztahů malých dětí a jejich okolí. Winnicott popisuje procesy, které v ideální konstelaci vedou k ideálnímu rozvoji dětské osobnosti. Hlavní idea této teorie je, že hraní je nejvlastnější způsob, jak malé děti jsou a jak vstupují do vztahu se svým prostředím, a že pro zdravý vývoj dětské psychiky je možnost hraní zásadní.

Pokud je hraní jako schopnost vrozená všem, pak se i děti starší a třeba i děti, které si zdánlivě hrát nedokáží, mohou vrátit k tomuto způsobu bytí. Potřebují k tomu ale vhodné podmínky a jejich prostředí musí být připravené přijmout jejich autenticitu. Největší rozdíl mezi miminky a staršími dětmi, teenagery nebo dospělými je totiž právě to, jak vypadá jejich autenticita – nefiltrovaný projev vypadá docela jinak u nemluvněte, docela jinak u batolete a hodně jinak u puberťáků. 

Winnicott píše, že skrze hraní se děti setkávají se svým skutečným já. Hraní je podle něj (a podle mě taky) původní aktivita, které se jako miminka a děti oddáváme. Jiný způsob ani neznáme a předpokládáme, že prostředí, do kterého se narodíme funguje stejně. A skutečně v ideální konstelaci je novorozenec přijímán prostředím rodiny, matkou, otce a případně i ostatními, bez nároků. Nezištně, aniž se musí snažit, aniž něco dělá a něčeho dosahuje.

Když se narodily naše dcery, pokaždé jsem sledoval to maličké stvoření a spontánně byl s ním. Sledoval jsem jej a i ve svém těle spolu s ním prožíval každý jeho pohyb, imitoval zamručení ze spánku, zrcadlil grimasy jeho obličeje a každou chvíli se ujišťoval, že dýchá…

Už to, že dítě je a tím, jak je, otevírá kanál komunikace a napojení. Vnímaví rodiče jsou s ním. Nezištně. Winnicott tvrdí, že dítě se nerodí jako samostatné individuum, ale že duševně je naopak docela dlouhou dobu součástí matky (je integrální součástí prostředí, do něhož se narodí). Miminko přejímá pocity mámy a ona zase vnímá skrze sebe samu své dítě. Winnicott používá dojemný popis situace, kdy se dítě během kojení dívá matce do tváře. Miminko nevidí v její tváři obraz své maminky – vidí samo sebe. A toho splynutí, propojení, odevzdání se pocitu bezpečí a vědomí přijetí je ten zásadní pocit sounáležitosti, který vnímám v situacích skutečného hraní.

Stejně jako se novorozenci vztahují ke světu, dokáží se i starší děti i dospělí vrátit k původní důvěře v okolní prostředí. A vlastně je to to, po čem tolik lidí stále touží – být přijatí bez ohledu na zásluhy nebo zavděčení se. Ve hraní s dětmi vidím, jaký zážitek je moci nedělat nic. Nic konkrétního, nestarat se o výsledek nebo o úspěch našeho snažení. Ono totiž nedělat nic tak docela nejde. Žijeme v těle a to stále dělá něco. Stejně jako jsem byl u naší dvoudenní holčičky uchvácen jejím oddychováním a to mi stačilo k tomu, abych cítil, že je a že patří ke mně, podobně můžu vnímat naplnění ze společného běhání po zahradě, které nemá žádný cíl ani žádná pravidla. Prostě jsme spolu a díky hraní to v tu chvíli cítíme.

Pokud děti dostanou možnost nedělat nic, začnou si hrát. Hrají si, protože to je to, jak jsou a díky volnosti hraní mohou prožívat své skutečné já. Zcela spontánní hraní nemá strukturu ani pravidla. Winnicott píše, že sporty a pravidla různých her nastavuje společnost proto, že skrze volnou, chaotickou hru dětí, může vyplout na světlo jistá úzkost. Píše také, že pokud ve volné hře dítě ustavuje nějakou strukturu, pokud proud akcí nějak organizuje nebo opakuje nějaké téma, je toto usměrnění toku hry projevem skrytého strachu, úzkosti či rozporu.

Stejná je i má zkušenost. Ale protože dítě v modu hraní předpokládá, že je ve spojení se svým prostředím (tedy že je tam s ním někdo, kdo je ve hře s ním, kdo jej vnímá), není projevení úzkosti ohrožující, ale naopak nabízí se možnost tento rozpor uvidět, pochopit a integrovat během hraní. Navíc s vědomím, že na to nejsem sám, mám se o koho opřít, s kým se o své pochyby podělit. Hraní je prostor, kde děti mohou být a nedělat nic. A už to je dost na to, aby se mohly cítit přijaté. Z pocitu přijetí a bezpečí pak snad můžou čerpat odvahu k prozkoumávání témat, která se vynořují automaticky a možná i nevědomě, a která se týkají jejich skutečného já.

Když dítě zapláče, jako výraz autentického pocitu prázdného bříška, okolní svět na to zareaguje a najednou se dítě sytí, snad i přimknuté k teplému tělu rodiče. A tak se ve zkušenosti miminka ukládá vzorec, že nepříjemný pocit hladu a sním spojená exprese tohoto pocitu přináší pozitivní efekt zasycení a blízkosti. Dítě nemuselo udělat nic, než být samo sebou. Pokud bude dítě tento vzorec zažívat znovu a znovu, stane se pro něj samozřejmým a ono může nabýt přesvědčení, že ono samo je správně a je přijímané. Jelikož je malé dítě neodlučitelné od prostředí, je jedno, kdo jeho nepříjemný pocit přeměnil na pocit příjemný. Stalo se to díky spojení miminka a jeho okolí.

 

 

Winnicott mluví o kapacitě být sám, která se rodí z takového opakovaného zážitku, že být autentický je dobré a má to pozitivní odezvu. Kapacita být sám se projevuje v situacích, kdy dítě cítí napojení na okolí, aniž by docházelo k jakékoli fyzické interakci. Dítě nedělá nic, okolí také nedělá nic, ale přesto existuje vztah, napojení a pocit sounáležitosti. V tomto stavu může dítě zažívat neorganizovaný proud představ, akcí, myšlenek – zkrátka volně si hrát a zažívat svou vlastní realitu. Winnicott tento stav označuje jako going-on-being. Objeví-li se v tu chvíli nějaký vjem nebo impulz, bude z pohledu dítěte vnímán jako skutečný a bude pro něj hluboce osobní zkušeností. Aby toto mohlo nastat, je zapotřebí, aby zde byl někdo, kdo je přítomný, ale zároveň neklade na dítě žádné nároky a nevstupuje do jeho hry, pokud o to dítě nežádá nějakým gestem (jako třeba v případě hladového pláče).

Winnicott tedy v popisu situace malého miminka definuje dva hlavní procesy a funkce matky (já raději používám pojem prostředí, protože nejen matka může zastávat zmíněné role a ani je nemusí zastávat jediná osoba “primárního pečovatele”). Prvním je schopnost prostředí reagovat na spontánní gesta dítěte adekvátní reakcí (např. hlad-pláč-nasycení). Druhým konceptem je schopnost napojení ve stavu vnímající přítomnosti, aniž by prostředí aktivně s dítětem interagovalo, zabavovalo jej, rozptylovalo či jinak vstupovalo do jeho vlastního procesu bytí. Jako opak stavu nerušeného bytí (going-on-being) uvádí Winnicott nutnost reagovat. Pokud nemusí reagovat na vstupy z okolního prostředí, má miminko možnost zažívat svou vlastní realitu.

Pokud tyto procesy platí pro malé děti ve vztahu k jejich rodičům a nejbližšímu prostředí, obdobná dynamika vztahů je zapotřebí i ve vztazích starších dětí k jejich okolí a stejně tak i mezi dospělými. Po celý život potřebují lidé zažívat pocit přijetí bez nároků. Pocit sounáležitosti a kapacita cítit se bezpečně sám se sebou je zásadní pro duševní fungování všech lidí. Jako děti můžeme těžit z momentů přijetí našeho autentického projevu – třeba v živelné fyzické hře. A jako všechny děti můžeme také těžit ze zážitků svobody a volnosti svého vlastního bytí za vnímající přítomnosti ostatních. 

O smyslu hraní dospělých píše Fred Donaldson jako o navrácení se k tomuto původnímu zážitku sounáležitosti:

Play may be relief, therapy and even enlightenment, but it is all these things solely because it is a return to a sense of belonging that we know intimately but tend to forget and fear. Play is haven devoted to the experiences of childhood and the birth of dreams. In this sense to play is to return home, to overcome for a time the alienation and fear of being an adult.

Z perspektivy rodiče, který chce něco udělat pro emoční či sociální odolnost svého dítěte, je hraní dobrou příležitostí, kdy neklást nároky. Je to pro většinu z nás snazší během hraní, než třeba při dělání školních úkolů. Společné hraní také současně posiluje vzájemný vztah zúčastněných. Ale nakonec je to především možnost pro dospělé, jak se “vrátit domů” a na vlastní kůži zažívat pocit sounáležitosti, který je často fragmentován povinnostmi běžného dne.

Když si se mnou děti hrají, neočekávají ode mě nic než to, že jsem s nimi. Pokud s nimi nejsem nebo je nevnímám, pak už to není hraní. Ale děti vědí, jak si hrát a jak být při hraní nezištní.

Tonička se měla uložit ke spaní a štrachala se za Kateřinou do postele. Ve večerní rozjívenosti jí párkrát kopla a dloubla a tak vůbec se nemotorně plácala. Unavenou mámu to v tu chvíli už moc nebavilo, spíš jí to docela štvalo. V nadsázce se podívala Toničce zblízka do tváře a s předstíranou zlostí, ale nepředstíranou únavou, jí řekla, ať už je v klidu a kouká si lehnout, nebo že jí kousne! Tonička okamžitě a sebevědomě odvětila: “Nekousneš, láska to zařídí.”

Tahle scénka mě naplňuje nadějí. Chci věřit, že Tonička ví, co je sounáležitost, která pojme nejen její večerní dovádění, ale dokonce i výhružky jejích utrmácených rodičů. Tak se nebojme, poslouchejme děti a věřme, že láska to zařídí…