Ve hře jsou skutečné pouze emoce

Šestiletý Tony šel po skončení našeho herního setkání za svou matkou, která čekala v prostoru před hernou. Když přišel k posezení, klekl si na čtyři a jako pejsek doťapal k mámě sedící na zemi. Pak zadkem zacouval pod vedle stojící stůl. Tam si lehl, smutně koukal zaslzenýma psíma očima a žvatlavým hlasem špital na mámu “I am scared…”

 

 

Hra je hra. To zní docela jasně, vlastně spíš nudně. Ale zdá se mi, že všeobecně platí, že hra je hra, dokud se dítě směje, dělá, že je roztomilá žabička, rozpustile tančí na imaginární hudbu nebo dává srandovní povely neviditelnému psovi. V těchto situacích je běžné nechat dítě si hrát, třeba se i přidat k jeho tanci nebo pohladit jeho neviditelného pejska.

Jiná situace zpravidla nastane, když dítě vede ve své hře ozbrojené figurky do násilných konfliktů, vystavuje imaginární postavy utrpení, lže nebo překrucuje skutečnost. To už bývají reakce nás dospělých jiné. Máme pak často tendenci hru usměrnit. Vysvětlit dítěti, že figurky se přece můžou dohodnout, bezbranným že se neubližuje a říká se jen pravda.

Ale hra je hra vždycky. Činnosti, aktivity a obecně to, jak hra reálně probíhá a jak vypadá neodráží reálný obraz světa, jak ho dítě vidí. Prostor hry je zásadně odlišný od naší běžné reality a dítě to vždy ví. Dítě vnímá, co je v hmatatelném světě možné a běžné, ale neomezuje se tím. Dítě si hraje se všemi variantami světa – i s těmi, které v běžném světě mimo hru nemůže uskutečnit. 

Je ale důležité, aby i dospělí spoluhráči věděli, že hra je pouze hra a podle toho ji také  vnímali a na ni reagovali. Díky tomu, že hra je prostor mimo všední zkušenost, nabízí volnost pro zpracování témat, která jsou v běžné realitě dítěti nepřístupná. Jejich nedostupnost může být způsobena tím, že pro okolí jsou nepřijatelná a jejich projevy okolí potírá (např. agresivita) nebo jsou příliš ohrožující a stresující pro samotné dítě (např. nezpracované traumatické zkušenosti). Palčivá témata, se kterými má dítě potřebu se vypořádat, může bezpečně prozkoumat v rámci hry. Při hře je pro dítě ubezpečující vědomí jeho kontroly nad vývojem situace a možnost regulovat intenzitu zážitku. A díky tomu má ve hře dítě možnost dotknout se nepříjemných pocitů.

Dítě se neučí agresivitě tím, že ve hře zakusí pocit z agresivního jednání. Když jedna figurka útočí na druhou nebo když dítě v roli superhrdiny zničí svého dospělého spoluhráče v roli padoucha, neznamená to, že chce týrat kamarády a vraždit zločince. Když necháme takovou hru bez zásahu nebo se v ní dokonce aktivně angažujeme, neznamená to, že učímě dítě být agresivní, ani mu nepředáváme, že násilí se má přehlížet a ignorovat. Taková hra pouze umožní dítěti prožít pocit, který v něm násilí vyvolá. Může se seznámit s tím, jaké to je cítit se jako násilník i jako oběť. A díky této zkušenosti získá emoční stabilitu v emočně podobných situacích a snižuje tím riziko, že v nich podlehne stresové reakci a skutečně se uchýlí k násilnému jednání. Hra rozšiřuje spektrum možných reakcí na danou situaci. Vždy máme možnost volby. Opačnou reakci ale vyvolá restrikce hry s podobným tématem. Když dítěti zakážeme hrát si na agresi, zůstane tato část emočního pole neprozkoumaná. Ve chvíli, kdy se dítě ocitne ve stresové situaci překračující míru jeho stresové tolerance, může snadněji reagovat extrémním způsobem, tj. např. agresí. Hra je jen hra, pouze emoce jsou vždy skutečné.

 

 

Děti do určitého věku nedokáží převést pocity do slov. I pro školní děti je obtížné složitější pocity pojmenovat. Natož pak slovy sdílet komplexní zkušenosti, které se jich hluboce dotýkají. I v případě, že se pokoušíme emoční stav převést do slov a verbálně jej sdílet, je otázka, do jaké míry je takové sdělení příjemce schopný rekonstruovat na emoční úrovni. Děti dokáží využít prostor hry k vytvoření situací, ve kterých se objevuje kýžený pocit, který mají potřebu ventilovat nebo sdílet. Nejde o způsob, jakým toho dosáhnou. Nejsou důležité detaily hry či příběhu, ale výsledný prožitek zúčastněných. Když dítě ve hře vyjadřuje nějaký pocit, je to nejlepší způsob, jakým jej může sdílet s druhou osobou.

Toto sdílení emoční zkušenosti je zásadní součást spontánní společné hry dospělých s děti. V psychoanalytické teorii se pracuje s konceptem “kontejnování”, který popisuje, jak se v dětské mysli vytvářejí významy emocí díky dynamické interakci dítěte a jeho matky (nebo jiného blízkého pečovatele). (Sakra! Slíbil jsem si, že tady nebudu citovat odborné texty, ale nedá mi to! – Peter Pöthe v téhle pasáži kontejnování tak jasně popisuje, že se mi nechce to překládat do mé neohrabané řeči):

“Představy, myšlenky a pocity, které děťátko prostřednictvím křiku, pláče, tělesného neklidu a dalších projevů vysílá směrem k matce, jsou příliš intenzivní a ohrožující na to, aby je v sobě mohlo držet a myšlenkově zpracovat. Příjemcem dětských neudržitelných úzkostí, strachů či agrese se stává jeho matka. Ta negativní `protoemoce` nejdřív rozeznává, to znamená, že si jich všímá a identifikuje je, ale také je ukládá do jakéhosi vnitřního psychického prostoru, který Wilfred Bion nazval kontejnerem. Tento prostor si můžeme představit jako jakousi komůrku, kde se negativní emoce, pocity a fantazie dítěte nejen uskladňují, ale také přeměňují na `myšlenkové obsahy`, které jsou pro dítě již bezpečné. Cílem `kontejnování` totiž není pouze zbavit dítě jeho děsivých představ a pocitů, ale také jejich přeměna, transformace na pocity a významy, které jsou vysílány zpátky v neohrožující a srozumitelné formě. Dítě tak pozná své duševní stavy a naučí se jim rozumět, aniž by muselo být neustále vyděšené a v pohotovosti. Pokud je v jeho blízkosti někdo, kdo je schopen a ochoten jeho negativní pocity a fantazie rozpoznat, přijímat, transformovat a vracet zpátky (čili kontejnovat), bude nejen klidnější a spokojenější, ale také přemýšlivější a zvídavější. Ve vztazích, kde se kontejnování z různých důvodů neděje, jsou děti nucené svoje intenzivní emoce, hněv a úzkost vysílat `do světa` do úplného vyčerpání. Výsledkem je pak zkušenost, že negativní emoce nemají žádný smysl a nedá se jim ani porozumět.”*

Ještě praktičtěji si kontejnování představuji tak, že když malé dítě cítí například úzkost ze samoty, spontánně se rozpláče, čímž přivolá svou mámu nebo tátu, kteří ho svou blízkostí uklidní. V tomto příkladu se tedy negativní pocit úzkosti ze samoty přeměnil v pozitivní zážitek zklidnění v náruči milující osoby. Negativní emoce má tedy pozitivní efekt, má tím pádem i smysl.

Když při hře kolem sebe pětileté dítě máchá vztekle pěstičkami, vnímám to podobně jako miminkovský pláč z hladu. Vnímám ten “negativní” pocit a snažím se dát mu pozitivní náboj – přinejmenším tím, že akci nezastavuji, nekoriguji ani neutíkám. Jsem tam a jsme tam společně. Společně můžeme tu energii míhajících se pěstí přetavit do intenzity společného převalování se, skákání a kutálení se jeden přes druhého… Agrese ze strachu z okolí se může přetavit v zážitek bezpečí ve společné energické akci.

Pokud nějaké chování dítěte není okolím přijímané, prohlubuje se ve vnímání dítěte propast mezi tím, co sice neodpovídá jeho pocitům, ale je pro jeho okolí přijatelné a mezi tím, co dítě doopravdy cítí, ale co je nepřijatelné. Takto definované “negativní” pocity si jako děti pak necháváme raději pro sebe, neukazujeme je, neprožíváme je ve fyzické akci. Tím se uzavíráme do začarovaného kruhu, protože bez sdílení a fyzického prožití našich emocí se naše tělo nedokáže zbavit stresu, který tyto pocity způsobují. Náš nervový systém se sám v sobě nedokáže dostat do rovnováhy, k tomu potřebuje vnímat také reakci okolí, která zase není možná bez toho, abychom pocity projevili navenek.

Proto je tak důležité i ve hře reagovat na negativní pocity, emoce, projevy strachu, vzteku, úzkosti a frustrace. Právě proto, že ve hře je to jenom jako, můžeme si dovolit jít dál než v běžné situaci. Dál může jít dítě při sdílení svého vnitřního světa. A dál ůžeme jít i my dospělí – můžeme nechat stranou to, co by se mělo a slušelo a můžeme reagovat skutečně na to, co s čím k nám dítě přichází.

 

*citováno z knížky Petera Pöthe Emoční poruchy v dětství a dospívání, s. 17-18