To jsem Ti dal, viď?! Opakování, přehánění, smích

“Martine, já když si hraju s dětma, tak oni chtěj dělat pořád dokola to stejný. S Tebou to nedělají?”

“On po mně třeba hodí polštář a já ho nechci hned zakřiknout tak ho nechám, ale on se tím úplně rozjede a buší do mě čím dál víc. Já to jako ustojim, ale musim mu dát najevo, že takhle to nejde, ne?”

“To by mě zajímalo, jak dlouho by vydržela smát se týhle blbosti?”

 

Podobné otázky dostávám docela často a vždycky musím odpovídat, že děti i při hraní se mnou chtějí dělat stále tytéž věci znovu a znovu. Že dítě na mě hází polštář, aby dostalo mou reakci, takže dokud nebudu nějak reagovat, bude v bušení přitvrzovat. A že dokud se smějeme oba, bude hra dítě bavit, ať je sebejednodušší.

S Toničkou (4 roky) jsme si hráli se dvěma plyšovými pejsky. Ona měla Černouška, což byla maminka mého Bělouška. Černoušek se schovávala pod přehozem na posteli, zatímco Běloušek pikal. Když se vydal maminku hledat, chvíli mu trvalo, než narazil na bouli na přehozu, očichal ji a pak vlezl pod přehoz a spolu s maminkou vyskočili ven a radovali se, že se shledali. Jakmile začal Běloušek lézt pod přehoz pro Černoušku, Tonička začala radostí doslova skákat do vzduchu a jásala nad každým shledáním. Opakovali jsme schovávání nejméně dvacetkrát a pak jsem navrhl, že po dalších třech opakováních půjdu vařit. Tonička souhlasila. Po třech opakováních jsem si uvědomil, že jsem zvědavý, kam dál by Tonička hru vedla, protože pro ni byla očividně důležitá. Naštěstí hned na to přišla s otázkou: „Já vím, že jsme se tak nedomluvili, ale mohli bysme si ještě hrát?“ (Použila co nejdiplomatičtější dotaz a co nejmilejší tón hlasu, prostě maximum svých vyjednávacích schopností!) Souhlasil jsem. Proběhlo dalších možná 6 hledání a shledání a pak Tonička přišla s obměnou hry. Tentokrát se schová Běloušek a Černoušek bude hledat. Po jednom kole jsme se vrátili k předchozí variantě, že se hledá maminka. To jsme si zahráli jednou a bylo hotovo, Tonička už o další opakování nestála a odešla hrát si jinam.

Vyžadované opakování značí, že jsme ve hře na tom správném místě. Když k tomu přidáme silné emoce jaké naznačovalo Toniččino poskakování při shledání plyšáků, je to ono! A to ono se musí zažrat. Dítě se musí nasytit onou zkušeností. Je pro něj důležitá (Toničce přibyla před nedávnem sestřička Josefa a čas, kdy mohla být jen s maminkou byl poslední dobou o poznání kratší.) Když dopřejeme dětem čas v opakování, samy pak poznají, kdy už mají pro danou chvíli dost. V ten moment přijdou s variací. Hru obměňují nebo rozvíjí nebo přijdou s úplně novým nápadem. A tím začíná hledání nového tématu…no a tak pořád dokola.

Když sleduji děti při hraní, vidím, jak se hrou seznamují s pocity a emocemi, které do hry vkládají. Když opakujete stejnou věc stále dokola, časem ji dokážete naplnit vlastním významem, ačkoli konkrétní podoba zůstává pořád stejná. Třeba konkrétní situaci docela nerozumíte, ale když si ji zopakujete 20x, nějaký smysl se začne objevovat. A když si to zítra dáte ještě 20x znova, najednou ta neznámá situace není tak neznámá a můžete se k ní i vztáhnout. Plyšový pejsek stále dokola hledá svou maminku, ale po pětadvacátém opakování už není potřeba shledání tak silná a Tonička může zkusit scénář trochu změnit. Radosti ze shledání s maminkou si pro tu chvíli užila dost a může se pohnout dál…

S Markem (5 let) jsme si hráli na žíněnkách. Lezl mi na záda, navaloval se mi do klína a všelijak jinak mě fyzicky kontaktoval se zarputilým až vzteklým výrazem ve tváři. Pak přiběhl zezadu a vší svou silou mě praštil pěstí shora do hlavy. Asi půl vteřiny mi trvalo, než jsem odložil své překvapení, vztek a kdovíco všechno, co se mi v ten moment prohnalo myslí, a hned jsem teatrálně předstíral, že mi po úderu hlava poskakuje na těle jako velký hopsající míč. Marek se začal smát. Oběhl mě a zase se blížil zpoza mých zad, tentokrát se zrakem upřeným na můj obličej a s výrazem očekávání. Rozmáchl se snad ještě víc než poprvé, ale úder byl o poznání slabší. Zato moje reakce o to větší. Moje skákající hlava mě povalila na žíněnky a chvíli trvalo, než jsem se opět vzpřímil do sedu. Marek se zajíkal smíchem a přibíhal ke mě stále znovu a znovu, aby rozskákal tu hopsající hlavu. S každým opakováním byl jeho dotyk mírnější a naše napojení užší. A radost větší.

Velký vstup žádá velkou reakci. Intenzita, kterou dítě do hry vkládá, je přímo úměrná síle emoce, kterou v dané situaci prožívá. Marek si ve skupině dětí ve školce vynucoval pozornost agresivním chováním vůči ostatním, kteří ho na oplátku moc nebrali mezi sebe. Jeho agrese byla voláním po pozornosti. Čím více pozornost chtěl, tím větší silou si o ní říkal. Čím zřejmější byla má reakce, tedy moje ujištění, že ho vnímám, tím mírnější mohl být jeho vstup. Mohl začít hledat jiné možnosti, jak svou potřebu pozornosti komunikovat – efektivněji, bezpečněji pro něho i pro ostatní.

Zvýrazněním reakce dostává dítě okamžitě zpětnou vazbu o svém jednání a o jeho důsledcích. Tuto informaci přijímá skrze akci (hru), nikoli převedenou do slov a navíc bez pachutě restrikce, zákazu či kritiky („To byla ale velká rána, trochu mě to zabolelo, ale když bouchneš míň nebo mě jen strčíš, můžeme si hrát, že moje hlava bude jako balón…blablabla“ nebo „To nemůžeš takhle někoho praštit, mohlo by ho to bolet a mohl by se tě bát…“). Důsledky jednání může dítě přímo prožít a bezprostředně vztáhnout ke svému jednání, upravit ho a znovu zažít, jaký to má efekt. Jen se nesmíme bát skutečně reagovat. Když dostanu ránu do hlavy, musím co nejvěrněji zareagovat. Skutečně mě to bolí? Proč na něj mám vztek? Proč mě bouchnul? Nemám ho potrestat? Nemusím mu to okamžitě zakázat? Odpovědi můžou být různé, ale ve světě hry jsou všechny irelevantní… Hra je když dávám a přijímám lásku. Hra stojí na odvaze být sám sebou a na důvěře v druhé…

Takže pokud si hraju, pak můžu akorát tak dělat, že je moje hlava obří míč a hopsat prostorem. (Ale vím, že ne každý má chuť odložit stranou svoji důstojnost a chovat se “dětinsky” a “trapně”). Jako míč musím být maximálně přesvědčivý. Pak dítě bude chtít míč zase rozhopsat a nebude do něj bouchat pěstí, spíš ho švihem odstrčí – a to už můžeme vnímat, že jsme tam spolu. Nebo můžu na úder reagovat teatrálním pádem k zemi. Hlavní je se pohnout! Ideálně spadnout úplně na zem. Dítě pak zpravidla opakuje úder taky “teatrálně”, tzn. udělá to tak, aby bylo jasné, že chce znovu udeřit a dá nám čas na “úder” reagovat. A zase jsme tím pádem společně, třeba ve hře na bojovníky…

Matěj na mě ve hře útočil, teatrálně kolem sebe kopal jako bojovník kung-fu a ze všech sil na mě neartikulovaně řval. Když jsem velkolepě podlehl jeho útoku, postavil se přede mě, tvářil se blaženě a se smíchem říkal: “To jsem Ti dal, viď?” nebo “Tos’ neměl šanci!”. Tenhle cyklus se opakoval: nejdřív dal Matěj průchod svému vzteku a hněvu a poté jsme se společně předešlé situaci zasmáli. A znovu a znovu…

 

 

Společný smích vytváří napojení. A smích zároveň uvolňuje vnitřní napětí a stres. Když dal Matěj průchod křiku a hrané agresi, čerpal ho ze svých bolestivých zkušeností, ze stinných koutů paměti. Pohyboval se na okraji svého okna stresové tolerance, v místech na hraně, za kterou by se svým emocím nekontrolovaně poddal. Napětí, které ze situace vzniklo pak rozpouštěl smíchem. A společným smíchem jsme se také ujišťovali o vzájemném napojení, abychom se mohli znovu pustit do souboje.

Děda při snídani s vnučkou jakoby nemotorně držel rohlík, do kterého se snažil kousnout a on mu při každém pokusu upadl do talíře. Děda i vnučka, se tomu pokaždé srdečně zasmáli. Vnučka s pohledem upřeným na dědův obličej, děda pokukujíc, jak se vnučka na jeho hru tváří. Po několikátém opakování děda hru najednou “vypnul”, s kroucením hlavy se pousmál a ostatních u stolu se řečnicky zeptal: “To by mě zajímalo, jak dlouho by to ještě vydržela.” A vnučka koukala a nechápavě hledala na dědově tváři náznak úsměvu…

Pokud se dítě směje, jsme blízko skutečné hře. Smích ke hře patří. A pokud se směje i dospělý, dítě ví, že jsou ve hře spolu. A to je odpověď: Vnučka by vydržela hrát dědovu hru na nešiku právě tak dlouho, dokud by se on smál! Smích znamená napojení, které děda posiloval s každým opakováním společného veselí, když mu sousto upadlo. V tu chvíli byl ve hře. Když pak mluvil k ostatním a když mluvil o vnučce ve třetí osobě, byl najednou rozumným dospělým mužem – kategoriemi tak vzdálenými intimitě předcházející hry.

Hra a smích patří k sobě. Dělejme to, na co dítě reaguje smíchem. I když nevíme, co přesně přijde našemu dítěti tak vtipné na nemotorném dědovi nebo na pořád dokola opakované hře na schovávanou, dělejme to. Smích je nejlepším vodítkem. A když pramení ze společné spontánní hry, je tím nejlepším lékem na duši.