A s čím si budeme hrát? Intenzita ve hře

“Pojďme tenhle barák zbořit.” “Tak jo!” odpověděl jsem a sledoval, jak na mě David kouká zkoumavým pohledem a zvažuje, jestli je to žert, nebo to myslím vážně a jsem asi blázen… Zopakoval jsem, že v herně můžeme dělat cokoliv chceme a že máme k dispozici ty tři plyšové míče a polštáře. A tak jsme začali bořit naši hernu plyšovými míči. Odhrnul jsem závěs, který zakrýval stěnu a vybídl Davida, ať jde do toho a zkusí, co míč s domem udělá…

Po deseti minutách jsme spolu s Davidem běhali po sále a vší silou jsme metali míče všude kolem. Potom jsme z žíněnek postavili bunkr a snažili jsme se plyšem rozbít alespoň ten. Když se to nedařilo, David se rozeběhl a skočil na střechu stavby, až se celá i s ním sesula k zemi. Davidovi svítily oči, byl zadýchaný a usmíval se. Pak si lehl na hromadu žíněnek, já vedle něho a on mi vyprávěl o své škole a o tom, že se tam často cítí jako idiot.“

Hraní se mnou doporučila Davidovým rodičům školní psycholožka kvůli skokovým změnám jeho nálad, kdy ve škole působí zcela vyrovnaně, zatímco doma propadá úzkostným stavům a výbuchům vzteku. Dalo by se říct, že neumí zvládat intenzitu svých emocí, a tak se palčivým tématům vyhýbá. První tři setkání s Davidem jsme strávili povídáním o všem možném, jen ne o něm, jeho rodině nebo čemkoliv, co by se ho týkalo. David se mě hodně ptal a velmi obratně kontroloval rozhovor, aby se mluvilo hlavně o mně nebo o obecných věcech. Možná David zkoušel, zda mi může věřit a ukázat mi i něco ze sebe. Až na začátku čtvrté hodiny se zeptal, co budeme dneska dělat. Já jsem odpověděl, že jako vždycky je to na něm. David chvíli přemýšlel, pak se rozhlédl po herně a řekl, že chce tenhle dům zbořit…

Se zážitkem bezpečí se při hraní pojí otevřenost a ochota jednat v souladu s aktuálním pocitem. Bezpečí podporuje autenticitu v chování i v emocích… A autenticita má docela často podobu intenzity. A intenzita v akci nebo v prožitku není vždycky a všude přijímaná, spíš se dost často nehodí, nesluší, ohrožuje atd. Když jako děti stále dokola slýcháme, že naše intenzivní prožitky nejsou namístě a cítíme, že nejsou přijímané našimi nejbližšími, časem se naučíme, že naplno věci prožívat není tak docela to, co po nás okolí chce. Naštěstí jsou děti moudré a vytrvalé a důvěřují nám. Znovu a znovu se s námi zkouší podělit o své pocity a obracejí se na nás s nimi, abychom jim ukázali, jak s intenzitou naložit.

Mnoho rodičů zná ten paradox, když vyzvednou dítě po náročném dni ze školky a od opatrovatelů slyší, jak byla ratolest celý den “úplně v klidu, vůbec neplakala, pořád jsme se smáli, to je naše sluníčko”, ale jakmile jsou rodiče s dětmi o samotě, dostaví se pláč, vztek, znuděnost a pruda nebo nějaká jiná forma ventilace nahromaděného vnitřního napětí. Díky bezpečí rodičovského vztahu dítě nechá intenzitu vyjít ven. Protože je v bezpečí a protože cítí, že to spolu s rodiči zvládnou.

Společné hraní je speciální čas, kdy si můžeme dopřát pozornost i pro takové chování a emoce, které třeba během společného nákupu nemůžeme dost dobře zpracovat. Hraní je čas, kdy podporujeme a vítáme intenzitu, kterou dítě přináší. Ať už je intenzivní sama interakce nás dvou nebo dítě vynáší vlastní silné emoce, naše blízkost je v těchto situacích zásadní. Intenzita ve hře je dokladem toho, že vzájemný prostor je pro zúčastněné skutečně bezpečný. Pocit bezpečí a pevného vztahu je natolik silný, že intenzita může vyplout na povrch s důvěrou, že jí společně zvládneme projít. A společně prožít intenzivní emoce je skutečně ozdravující zážitek.

Ve hře děti spontánně přinášejí témata svých stínů, strachů a nejistot a v bezpečí hry, ve které mají vždy možnost couvnout, prozkoumávají právě ona nejpalčivější místa. Možnost hrát si s tím, co je v hloubi děsivé, je způsob, jak se s danou skutečností seznámit, prožít různé reakce na ni a eventuálně ji přijmout nejen jako téma hry, ale i jako reálnou, odžitou zkušenost. Hra nabízí prostor pro dávkování míry, s jakou se k tématu přiblížíme. Nabízí možnost prožít různé reakce na kritickou situaci, od strachu, přes vztek až po klidné pozorování či ignorování dřívějších vznětlivých impulzů. A v neposlední řadě není díky hře na onu situaci člověk sám, jsme tam společně a společně můžeme vše prožívat, podporovat se, hledat nové možnosti, najít u druhého uklidnění nebo se u něj inspirovat a vidět, jak na situaci reaguje on.

Na prvních setkáních Oliver (8 let) inicioval hlavně činnosti, které ho uklidňovaly (tahání na šátku, ježdění na mých zádech a podobné fyzicky zklidňující aktivity). Při tom mi dával pokyny a oslovoval mě žvatlavým, dětským hláskem „Daddy“, je rodilý Brit: „Go, daddy, go!“ „Daddy stop!“ Následoval jsem ho ve hře, plnil jsem pokyny a reagoval jsem na jeho oslovování. Během hry se mě jednou s vážným výrazem zeptal, zda jsem jeho táta. Odpověděl jsem, že nejsem, ale ve hře že můžu být kým on chce. Pak jsme si hráli dál jako předtím. Po třetím setkání se mě Oliverova maminka zeptala, zda může naše hra souviset s tím, že jejímu partnerovi, se kterým už několik let společně žijí, začal Oliver říkat „daddy“…

Na některé kroky je potřeba čas a někdy i prostor si nové území osahat nanečisto – v bezpečí, ve hře. Oliverův vztah k nevlastnímu otci pro něj nebyl natolik bezpečný, aby si dovolil rovnou udělat krok vpřed a začít ho oslovovat jako tátu. Potřeboval si to oslovování vyzkoušet. A to někde, kde to není závazné a kde lze kdyžtak udělat krok zpátky.

Některé zkušenosti jsou v danou chvíli příliš silné a dítě neví, jak s nimi naložit, jak je integrovat do vlastní osobnosti. Traumatické zážitky jsou traumatické v tom, že stojí mimo běžnou zkušenost jedince. Nezapadají do jeho obrazu světa a jeho vlastního sebeobrazu tím, že jsou příliš bolestivé či děsivé, tedy obecně stresující. Obranný mechanismus tyto zkušenosti v dané chvíli efektivně odstíní, aby mohl jedinec fungovat, přežít. Proto musí být takové zážitky krátkodobě vytlačeny, upozaděny, zapomenuty. Dlouhodobě tím ale vzniká místo stínu. Místo v paměti a zkušenosti, které zaujímá temný kout, kam není radno se dívat. Osobní celistvost je tím dlouhodobě podkopávána a když se k bolavému místu přiblíží pozornost, může se objevit silná reakce, které se podvědomě vyhýbáme, nemáme-li podporu k tomu jí čelit. V bezpečí společného hraní tuto podporu můžeme najít a hrou přepsat zažitý vzorec traumatické zkušenosti.

V teorii vědy o nervové soustavě se používá pojem regulace nervového systému. Regulace v praxi znamená, že autonomní nervový systém člověka je schopen plně fungovat i ve stresové situaci a nedojde k jeho zahlcení, při němž systém funguje pouze v modu uteč/bojuj/omdli. Schopnost regulovat nervový systém tedy znamená být v daném okamžiku schopen vnímat svůj fyzický i emoční stav, mít kapacitu rozhodovat se a volně reagovat. Regulace neznamená ani nutně zůstat v klidu. Znamená to zůstat napojen na vlastní tělo, jeho vjemy a pocity.

Při interakci v blízkém vztahu lze pozorovat, že si jedna osoba může pro onu chvíli “vypůjčit” regulační kapacitu od druhé osoby. Tento proces se označuje jako ko-regulace a při hraní to znamená, že když jsme v akci společně, může dítě vnést do hry věci, které by pro ně samotné mohly být příliš ohrožující a hrozilo by, že ho vzbuzené emoce zaplaví do té míry, že ztratí kontrolu a bude bezmocně unášeno proudem vlastních pocitů. Pokud ale zkušenost sdílíme ve hře, dítě je schopné napojit se na náš nervový systém. Díky tomu, že pro nás není daná situace tolik stresující jako pro dítě, a také proto, že náš nervový systém má většinou větší schopnost regulace, jsme schopni zůstat v okně stresové tolerance a nepropadnout stresovým reakcím. Spolu s dítětem tím můžeme nahlédnout jeho bolestivé zkušenosti, aniž bychom byli emocemi zaplaveni. Tím jak se spontánně chováme zároveň dítěti ukazujeme, jak lze ve stresové situaci reagovat, abychom podpořili regulaci našeho nervového systému. Což je dovednost, která není vrozená, ale kterou se učíme v průběhu života a děti se ji učí zejména pozorování reakcí ostatních.

Pár týdnů poté, co se narodila Toničky mladší sestra Josefa, jsme si s Antonií hráli s figurkami. Třem postavičkám, se kterými jsme si hráli, přiřadila Tonička role: máma Kateřina, dítě Tóňa a miminko Josífka. Tonička s Kateřinou pokaždé přišly domů za Josefou, pozdravily ji a pak odběhly do „tajné skrýše“, kam Josifka nemohla, musela zůstat v prostoru domečku, který vymezovaly ohrady z rozličných předmětů. Já jsem měl mluvit za Josefu a volat na maminku i sestru, kde jsou a hledat je v domečku. Kateřina s Toničkou poté vždycky přišly, pozdravily Josífku, mile jí vysvětlily, že do skrýše nemůže, a zase odběhly a radostně si povídaly a hopsaly. Po několika opakováních jsem začal za Josefu, jejíž role mi byla přidělena, víc mluvit o pocitu zmatenosti nad tím, kam vždycky obě zmizí. To Tonička chtěla, abych opakoval. Když jsem ale mluvil o bezradnosti a opuštěnosti, zarazila mě a řekla, abych to neříkal a jenom jsem byl “zmatenej, kde jako jsou”. Opakovali jsme tuhle scénku mnohokrát a i v dalších dnech se obdobné hry vracely…

Dítě přináší do hry témata, která jsou pro ně obecně řečeno aktuální. Hra je způsob, jak dítě s novou zkušeností nakládá V popsané situaci se Tonička:

hrou seznamuje s novou reálnou situací a ve hře má možnost si na ni zvyknout, případně ji může mírně upravit, aby byla v danou chvíli přijatelnější (někdy má mámu sama pro sebe)
zážitkem ve hře si kompenzuje pocit blízkosti, které se jí v reálné situaci aktuálně nedostává v takové míře, kterou potřebuje nebo na kterou je zvyklá
sdílí skrze hru zažívané pocity a jejich rozpory tím, že vystavuje postavy hry nebo samotné spoluhráče situacím, ve kterých mohou zkušenost dítěte sami zakusit (rozpor v tom, že chce mít mámu pro sebe, ale cítí, že Josífka mámu hledá, raději však mám hrát Josefu bez emocí bezradnosti a osamění)
skrze reakce ostatních získává modelový příklad, jak lze s danou situací naložit, jaký lze použít jazyk pro popis konkrétních emocí, jak efektivně regulovat svůj nervový systém
využívá ko-regulace nervového systému, tj. díky nadhledu, s jakým dospělý doprovází dítě do jeho hry, může prozkoumávat i témata, která by samotné dítě mohly příliš stresovat na to, aby se do jejich blízkosti pustilo

Každá herní situace obsahuje všechny aspekty uvedené výše (a nejspíš se současně děje mnoho dalších procesů), ale většinou dítě sleduje některý z aspektů výrazněji. V některých situacích stačí dítěti přítomnost dospělého, který je hry svědkem. Dítě samo hru vede, čelí samo různým situacím a od dospělého nevyžaduje výraznější reakci než aby hru vnímal a přijímal. Dítě se pohybuje v okně stresové tolerance, tedy, zvládne situaci nazírat z nadhledu, udržet si odstup a nepodlehnout emocím a stresovým reakcím. Hrou si prostě osahává nějaké téma a dospělý ho svou přítomností a pozorností pouze jistí.

Jindy dítě postaví hru tak, aby byl dospělý přímo konfrontován z nějakou situací či emocí. Pokud dítě nedostává jasnou zprávu, že dospělý situaci vnímá a reaguje na ni, dítě naléhá stále více a hru stupňuje směrem k dospělému, kterého nutí k autentické reakci. V takových situacích je zřejmé, že dítě potřebuje ujistit zaprvé o tom, že v tomto pocitu není samo, že jej někdo vnímá, a že vzhledem k situaci je tento pocit opodstatněný. Zadruhé pak sdílí tento pocit proto, aby mohlo na reakci druhého vidět, jak se ze situací vypořádat (nutí nás k modelaci chování a procesu nervové regulace).

V praxi je hra natolik komplexní fenomén a pro psychiku a emoční rovnováhu může přispívat z tolika různých perspektiv, že ji není možné analyzovat do té míry, abychom mohli cíleně hrát pouze hry pracující na nějakém konkrétním principu a cílit metodu „terapie hrou“ k nějakému předem danému cíli. Nejefektivnější cestou, jak dítě podpořit a jak rozvíjet jeho sebehodnotu a osobní integritu je ho nechat hrát si volně a spontánně v bezpečí našeho vztahu. Díky volnosti se může dítě nechat vést vnitřními silami a následovat nevědomé motivace. Tak si bude hrát, radovat se a tvořit a zároveň bude pečovat o sebe, vyrovnávat se ze zkušenostmi, které jsou nové nebo které je potřeba zpětně ošetřit. A my můžeme být u toho a něco z hraní si vzít i pro sebe. Můžeme se inspirovat otevřeností, s jakou děti intenzitu prožívají a dělí se o ni s námi. Třeba při hraní můžeme i my zkoušet a hledat tu často ztracenou odvahu k tomu projevit se naplno…